Long way up 3 |book 3|

Chapter 4

,,Amber, co tady sakra děláš?!" Vyjekl jsem na ní a vyskočil na nohy. Měla na sobě lehkou koženou bundičku a vlasy měla volně rozpuštěné po ramenou. ,,Dobrá otázka, ale to bych se spíš měla ptát já tebe." Otevřela pusu do o, a čekala co jí na to povím. Zamračil jsem se a snažil se nějak pochopit to co řekla. ,,Jako co tu dělám? Já tu mám byt.." Odpověděl jsem jí. Místo 'aha', které jsem od ní očekával, protože to měla ve zvyku, jsem zaslechl jen tiché 'to snad nemyslíš vážně'. ,,A proč ne? Mám vlastní život!" Rozhodil jsem rukama. Ona si zkřížila ruce na prsou a jenom pokyvovala hlavou. Neskákala mi do řeči. Vždycky si počkala a dala člověku, možnost, říct svůj vlastní názor. ,,Ty jí nehledáš? Nebo ty jsi jí už našel?" Zeptala se tentokrát už o něco klidnějším tónem. Ale stále nebyla uvolněná. Vůbec jsem nevěděl o co jde. O čem to mluví. ,,Nehledám co?"

Ona se místo odpovědi posadila na lavičku. To mě nutilo abych se posadil také. Působilo by to jako kdybych chtěl odejít a nebo měl naspěch a tak jsem se tedy raději posadil. ,,Kelly.." Odpověděla tiše. Jasně.. Teď už mi to docházelo. Dal jsem si hlavu do dlaní a nahlas vydechl. ,,Vím kde je.." Šeptla načež jsem zvedl hlavu a podíval se na ní mým nešťastným pohledem. ,,Hele už musím jít.." Nevydržel jsem to a zvedl se z lavičky. ,,..rád jsem tě viděl, Am." Bral jsem to jako rozloučení a otočil jsem se abych mohl odejít. Udělal jsem sotva dva kroky a Amber se ozvala. ,,Počkej" Řekla a hned stála vedle mě. Položila mi ruku na rameno. ,,To se ani nezeptáš, kde je?" Nadzvedla obočí a já si tak všiml jejích světlých stínů, co měla na horních víčkách. ,,Nezajímá mě.. Má vlastní život." Uvážil jsem že to co jsem řekl, jí bude připadat víceméně nevhodné a zase na mě bude řvát jakej jsem debil, že jí nehledám a že tady furt tvrdnu a nehnu se z místa. Místo toho mi na mé levé tváři přistála facka. Cítil jsem jak mi tvář rudne. ,,Přemýšlej o tom.." Přimhouřila oči a rychlým krokem odešla pryč a nechala mě tam stát. Držel jsem se za tvář. Na holku dobrá rána.

Přišel jsem domů. Mike nikde. Asi bych ho doma nesnesl. Potřeboval jsem tu samotu. Hodil jsem klíčema o zeď. Byl jsem naštvanej a vlastně ani nevím proč. Dal jsem si obě ruce za hlavu a snažil se zahnat ten náhlý pocit zlosti. Nešlo to. Vlastně jsem byl ještě naštvanější a ta naštvanost stále stoupala. Měl jsem chuť všechno rozbít. Všechno zničit. Váza.. Bílá váza na malém konferenčním stolku. Vzal jsem jí a třísknul s ní o zem. Rozbila se na milion malých střepů. Stále jsem byl agresivní ale tohle mi zaručeně pomohlo. Cítil jsem se o něco líp. Ve dveřích se objevil Mike a koukal na mě s otevřenou pusou. Nejdřív se díval na mě a potom se obrátil na místo, kam jsem hodil vázu, kde už byly jen roztroušené střepy v okolí onoho místa. ,,Potřebuju se odreagovat." Pronesl jsem a opřel se rukama o opěradlo našeho gauče.