Long way up 3 |book 3|

Chapter 2

Even

Často si vzpomínám na to, jak jsem ji tenkrát opustil a nechal jí samotnou. Byla to ta největší hloupost a blbost co jsem kdy udělal, protože ona si to nezasloužila. Ona ne.. Teď si procházím něčím podobným, čím si procházela ona a dokonce pociťuji to co tenkrát cítila ona.

Strach..

Beznaděj..

Samota..

Je pravda, že jsem tu měl Mikea se kterým jsem se za tu dobu tak nějak poznal a on mi všechno vysvětlil. Nálady které Kelly měla, její vztah k Mikeovi a dokonce i její nenávist k Ruby. Mike byl celkem v poho týpek a já si s ním udělal vztah, jako jsem měl kdysi s Jasonem.

Kelly

Den jako každý jiný. Ráno s Pillgrimem, odpoledne ve městě. Zašla jsem si na chvilku sednout do kavárny abych přišla na jiné myšlenky. Objednala jsem si svůj oblíbený čaj. Na to, že začíná podzim bývá často chladné počasí.
Když jsem byla malá, táta mi vařil podobný. Chutí byl zcela stejný, avšak v tom jeho bylo více skořice.

Pomalu jsem upíjela čaj a snažila se nemyslet na to, že už tu táta není a že už nikdy mi nikdo neudělá čaj, jako kdysi táta. Celá kavárna byla zaplněná lidmi. Všichni tady s byli s někým, jen já zde byla sama s šálkem čaje a s malým zápisníkem. Například slečna s mužem v saku, nebo muž s ženou a dětmi. Všichni tu byli s někým..

Do zápisníku jsem si psala nejrůznější pocity. To co cítím a to co mě napadne. Jsou to jen pitomá slova o tom co mi proběhne hlavou, ale všechny ty slova,(nebo spíš většina z nich) souvisí s Evenem. Nemám zájem o to se pokoušet znovu vše napravit a dát nás znovu dohromady. Osud nám nepřál a je načase jít dál. Samozřejmě každou chvílí mám na tuhle situaci jiný názor.

Nedokážu si přiznat, že mi chybí.

Nechci aby to šlo takhle dál. Často se mi stává, že jdu domů a po cestě tam, se rozbrečím. Stejně tomu bylo tak bylo i dnes.

Kráčela jsem cestou domů. Ještě se ani nestmívalo a ulice již byly prázdné. Připadalo mi divné, že tu je takové ticho a nikde ani noha. Zavrtěla jsem hlavou a přestala to řešit. Chtěla jsem se hodit do klidu, ale přesně jsem věděla, co se stane doma.

A jako kdybych to neříkala. Jen co jsem zabouchla dveře všechno se na mě sesypalo. Rozbrečela jsem se a svezla se po zádech po dveřích na zem. Byla jsem přímo hystercká. Řvala jsem, brečela a doslova se dusila při vzlykání. Nebrečela jsem kvůli tomu, že mi chyběl. Ale kvůli tomu co se stalo a taky kvůli tomu, že je mi to hold líto.
Takových dnů jako je dnešek, bývá víc. Někdy je to horší a někdy lepší. Když je to lepší, je to jenom takový pláč bez vzlykání. Jen slzy a vnitřní trápení bez jakéhokoliv zvuku.
A když je to horší,..
Dopadá to tak, že se cítím jako zralá na psychiatra. Jestli to půjde takhle dál, budu naprosto odepsaný šílenec. Je načase s tím něco dělat.

Evene, nedělej mi to tak těžké..