Long way up 3 |book 3|

Chapter 13

Nemohla jsem couvnout. Vlastně jsem ani nechtěla. Nejistě jsem kývla a souhlasila s jeho nápadem. Jen co se dočkal odpovědi, jsem si všimla jeho potěšeného výrazu. Byl to spíš jen takový malý úšklebek. Vážně nic velkého, ale i přes to mě to potěšilo.

,,Zase čaj?" Podíval se na můj hrníček čaje, který již nebyl zdaleka  tak plný jako na začátku. Usmála jsem se. Ale jen malinko.

,,Jo.. Ty si to pamatuješ?" Podívala jsem se mu do očí s touto otázkou. On se díval do těch mých a čekal až domluvím. Sluníčko mu osvětlovalo jeho levou stranu obličeje. Doslova zářil. Nebudu lhát, ale musím uznat, že vypadal jako anděl. Přikývl.

,,Pamatuju si toho víc než si myslíš." Záhadně se pousmál a to už jsem se neudržela a trochu se zasmála. Vzala jsem hrnek teď již vlažného čaje a dopila jeho obsah. Už toho tam bylo celkem málo, ale byla by škoda to tu nechat, protože já jsem na čajích strašnej závislák a tohle by byl hřích jako hrom.
 Even se zvedl s pohledem, že je čas jít. Pochopila jsem, vzala si svoje věci, zvedla se a šla z kavárny pryč. Moje kroky následovaly Evena. Kde vlastně bydlí? A s kým bydlí? Bydlí sám?

,,Nebude to tvojí přítelkyni vadit?" Popoběhla jsem abych šla vedle něho. Stále jsme mezi sebou měli určitou mezeru, kterou jsem nazvala odstup. Even se zasmál. Trochu jsem se zamračila, protože jsem nevěděla, jak si mám přeložit jeho odpověď. Pochopil, že nechápu. ,,Já myslím, že ne." Nadzvedl koutky a v tichosti pokračoval po chodníku dál.

Měl o něco rychlejší tempo chůze než si pamatuju. Sotva jsem mu stačila, takže jsem ho několikrát musela několika krátkými kroky dobíhat. Byla to cesta která trvala asi tak 15 nebo 20 minut. V jednu chvíli jsem vážně začala být naštvaná na to, že jsme si nevzali taxíka. Teda spíš, že on nevzal taxíka. Po celou tu dobu jsme moc nemluvili. Spíš vůbec. Oba jsme si uvědomovali to ticho a on ho nechtěl porušit. Kdybych teď zatočila někam pryč, nezeptal by se kam jdu. Prostě by šel dál. Za to já jsem to ticho porušit chtěla. A hned několikrát. Zní to dětinsky ale mě vážně celkem dost bolely nohy a on šel stále stejným tempem, tudíž mě nohy bolely víc a víc. Šli jsme stále tou stejnou ulicí, kterou jsme šli z kavárny až právě teď nakonec zahnul. Konečně. To už pro mě vypadalo nadějně, protože bylo celkem dusno a teplo. Šli jsme sice ve stínu, ale i tak.

 Když už konečně začal zpomalovat, řekla jsem si, že už to musí být někde tady. Zároveň jsem si vzpomněla na navigaci co bývá v autě. Dojeli jste do cíle. Trochu jsem se usmála sama pro sebe a pozorovala pohyby Evena, který se zastavil u jednoho z domů po naší pravé straně. Byl to takový ten klasický anglický dům s byty. Nic zvláštního.
Even zašmátral rukou v kapse ve snaze vyndat klíče. Trochu se naklonil aby mu klíče šli líp vyndat a dal je do zámku. Dvakrát klíčem otočil a vstoupil dovnitř.. Jako první. Gentleman. Alespoň že když vešel, tak mi ty dveře podržel. Tohle bude ještě zajímavý.