Long way up 3 |book 3|

Chapter 12

Nohy mě nesly. Neměl jsem nejmenší tušení co dělám ale říkal jsem si jediné.. Jestli to neudělám, budu toho do konce života litovat. Rychlým tempem jsem šel ke kavárně. Bál jsem se toho, jestli třeba neodešla. Zrychlil jsem. Běžel jsem. Kavárna byla na konci ulice a já už byl téměř u ní. Musel jsem se vyhýbat lidem, kteří šli proti mě, a že jich šlo hodně. Turisté.. Zatlačil jsem do dveří od kavárny aby se otevřely. Vpadl jsem dovnitř do poloprázdné kavárny a podíval se směrem, kde měla sedět. Stále tam seděla. Svůj pohled věnovala něčemu na stole. Nečekal jsem na nic a šel rychle k ní. Ani jsem nepřemýšlel nad tím co jí řeknu. Prostě jsem jí jen musel něco říct. I kdyby to bylo obyčejné "Ahoj".

Byl jsem od ní asi metr. Stále nezvedala hlavu. Teprve teď jsem zjistil, že se dívá na papírek s telefonním číslem. S mým telefonním číslem. Sedl jsem si naproti ní- na místo kde předtím seděla Amber. A právě v tu chvíli konečně Kelly zvedla hlavu. Na tváři se jí objevil překvapený výraz, jako kdyby viděla ducha. ,,Ahoj.." začal jsem a trochu nadzvedl koutky. Nechtěl jsem se usmát. To by vypadalo jako kdyby jsem byl rád za to, že mě opustila. Jako kdybych si řekl "Jo! Konečně mi dala pokoj". ,,A-ahoj.." Zopakovala. Byla naprosto vyvedená z míry. Kdybych se jí zeptal kolik má týden dnů, nedokázala by mi to říct. Taková už Kelly byla. V překvapení nebyla schopná mluvit.

,,Měla bys na mě teď někdy čas?" Zeptal jsem se narovinu. Najednou ze mě vymizel všechen ten pocit toho, že je mi ukradená a že mi na ní nezáleží. Pochopte lidi.. Snažil jsem se zapomenout a tohle bylo moje nejlepší řešení. Pokrčila rameny. Věděl jsem, že se na to nebude cítit. Chápu.. Jen tak se tu setkáme a první věc co je, tak je to, že se jí zeptám, jestli by na mě měla čas.

,,Jsem tady jen dneska. Potom odjíždím." Oznámila mi. To snad ne.. Konečně jí najdu a ona jede pryč? To snad není možný. ,,Nemůžeš tu zůstat dýl?" Nasadil jsem pohled, který na ní vždycky zapůsobil. Znala ten pohled. Moc dobře ho znala.

Kelly

Seděla jsem přímo před ním. Teda spíš on seděl přede mnou. Tenhle okamžik jsem si tak dlouho přála. Přála jsem si ho vidět. Ale co bude pak? Vždyť já tu jsem jenom dneska. Teď když jsme se setkali.. Proč? Zakroutila jsem hlavou. Opravdu jsem tu nemohla zůstat. Už jenom kvůli všemu.
 V kapse mi začal vibrovat mobil. Mamka..

,,Promiň.." Omluvila jsem se mu a hovor vzala. Chápavě kývl a hlavou se otočil k oknu. Díval se ven. Ty jeho oči.. Doslova zářili.. Skenovala jsem každou část jeho obličeje. Pořád úžasnej..

,,Ahoj mami.." Falešně jsem se usmála, jako kdyby mě měla vidět.

,,V kolik mám pro tebe přijet?" Zeptala se mě. Podívala jsem se na Evena. Pozoroval mě.

,,No.." Nevěděla jsem co říct. Při pohledu do očí Evena, jsem doslova zapomněla to, co chci říct. Potom promluvil.

,,Můžeš spát u nás.." Navrhl. Vykulila jsem na něj oči.