Long way up 3 |book 3|

Chapter 16

Oblékla jsem si na sebe to, co jsem měla předtím. Žádné jiné oblečení tu totiž nemám. Slyšela jsem zvenčí nějaké hlasy. Ironicky jsem se usmála. Konečně přišla Evenova princezna, tak se jí můžu zeptat, kde má sakra nějaký šminky. Odemkla jsem dveře koupelny a vyšla ven. Rozhlédla jsem se po obýváku a hledala Evena a jeho princezničku, když se ale můj pohled zastavil na mě dosti známé osobě. Mike.. Na tváři se mi objevil úsměv. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Tak strašně ráda jsem ho viděla. Rozeběhla jsem se a padla mu kolem krku. Tak strašně mi chyběl. ,,Panebože Miku.." Vydechla jsem a nepouštěla ho. ,,Taky tě rád vidím." Zasmál se Mike a objetí mi opětoval. Po chvilce jsem se od něj odtáhla a podívala se na Evena. Měl kamennou tvář a svůj pohled měl nasměrovaný na podlahu.

,,Takže tohle je ta tvoje přítelkyně?" Zeptala jsem se. Celá jsem zářila. Usmívala jsem se od ucha k uchu a byla jsem šťastná, že Mika vidím. Even zvedl svůj pohled a podíval se tentokrát už na mě. Přikývl. Děkovně jsem se usmála.

 ,,Počkat co..?" Nakrabatil své obočí Mike a jeho pohled kmital z Evena na mě. Nevěděl od koho má čekat odpověď. Tiše jsem se uchechtla. ,,To je na delší vysvětlování." Řekl Even a zašel do ložnice. Zůstala jsem tam stát jenom s Mikem. Oba jsme měli překvapené výrazy. ,,To bývá teď takhle náladový často?" Položila jsem mu otázku. Even mě totiž překvapoval. Vůbec už nebyl takový jako předtím. Teď skoro vůbec nepromluvil, neříkal nic vtipného, neusmíval se. Mike se podíval za mě na zavřené dveře do ložnice a potom přikývl. ,,Víceméně." Odpověděl a sedl si na opěradlo gauče. Chápavě jsem kývla hlavou, i když jsem nic z toho nechápala. ,,Je jen ze všeho překvapenej. To že jsi tady.. A tak.." Vykoktal ze sebe. Vypadalo to, jako by to z něj někdo tahal jako z chlupatý deky.


O něco později-typuji tak o hodinu- jsem už seděla v autě, které podle mého patřilo právě Evenovi. Even seděl vedle mě a koukal se před sebe. Fajn.. Taky to auto mohlo být Mika. ,,Kam jedeme?" Zeptala jsem se nedočkavě. Vážně jsem si občas připadala jako malé dítě. "Mamí kdy už tam budeme?" "Mamí chce se mi čůrat!" "Mamí já mám hlád". Taky jsem takhle mamku furt otravovala když jsem byla malá. Děti.. ,,Na nic se neptej." Prohlásil a nastartoval. Dobře.. Takže nemám se na nic ptát. Fajn.. ,,Jak dlouho jsi v Londýně?" Zeptala jsem se. Mým cílem bylo, ho vyprovokovat. Je mi jedno k čemu, ale chci nějakou reakci. Nějaký výbuch emocí, pocitů. Prostě cokoliv. Even po mě hodil vraždící pohled. Víte co myslím.. Takový ten poker face, který má každého zneškodnit a následně zabít. ,,Dobře.. Tak mi neodpovídej. Já ti zase budu něco vyprávět." Sama jsem se divila co jsem to vlastně řekla, protože jsem neměla absolutně nic připraveného, co bych mu měla říct nebo lépe řečeno, povyprávět. Even jako kdyby mě nevnímal. Byl zabraný do řízení a do toho, co se děje před ním na silnici.