Válka ras

3. ČÁST

Vyběhla jsem z pokoje a běžela tam, kde jsme se s Ninou rozdělily. Nina stála v pokoji, který byl ukrytý za rohem. Držela v jedné ruce baterku a v druhé nějaký předmět, který si se zájmem prohlížela. „Alex, co je?" šeptala vyděšeně a vrátila věc na své místo. „Slyšelas to?" vyhrkla jsem polohlasně.

„Ne, co jsem měla slyšet? Úplně se ti klepe hlas." Naklonila se ke mně starostlivě.

„No.....ale nic. Já jen.....něco se mi zdálo." Mávla jsem nad tím rukou, ale ve skutečnosti jsem dost dobře věděla, co jsem slyšela.

„Hele, Nin, měly by jsme odtud vypadnout." Zatáhla jsem jí za cíp tílka.

„To se tady nechceš porozhlédnout trochu víc? Kdy už tady jsme.."

„Hele, právě jsem ve vedlejší místnosti našla osm hromádek oblečení!"

„Cože? To jako všechno oblečení?"

No co asi jinýho! „Jo. Takže tu někde nejspíš běhá osm nahých lidí a to mě celkem znervózňuje a taky děsí."

„Jo, dobře. Možná je dobrej nápad odsud vypadnout dřív, než se vrátí."

No, konečně ti to došlo. „Jo" Vyšly jsme z chaty, minuly ohniště a svižným krokem mířily domů cestou, kterou jsme přišly. Šla jsem za Ninou a svítila si baterkou na její záda. Až teď mi došlo, že jsem jí zapomněla vrátit. No nic, třeba si toho ani nikdo nevšimne...

Šly jsme mlčky a pozorně poslouchaly zvuky v okolí. Všude vládlo hrobové ticho. Ani větřík dnes nefoukal, nic. Když v tom jsem to zaslechla. Znělo to jako zavrčení. Jako zvířecí zavrčení. Prudce jsem se otočila a viděla to něco. Bylo ......bylo..... byly to oči. Dvě pekelně žhnoucí oči, které mě pozorovaly. Z hrdla se mi vydral výkřik. „Co je?" slyšela jsem za sebou Ninu, ale nemohla jsem se otočit. Nemohla jsem se odpoutat od tich rudých očí. „Alex, co ti je?" ptala se znovu Nina a já se konečně otočila. „Pozor, tam!" dostala jsem ze sebe a ukázala na místo, kde před chvílí ještě žhnuly oči. „Co tam je?" Nina posvítila baterkou na to místo, ale jediné, na co kužel světla narazil, byl strom. „Alex, je ti dobře?" sáhla mi rukou na čelo.

„Nic mi není." Zavrčela jsem naštvaně a setřásla její ruku z mého čela. „Jdeme, už tam skoro jsme." Zavelela jsem a razila si s baterkou cestu mezi stromy.

„Kolik je hodin?" zeptala se mě Nina a podala mi tašku s baterkama, které nám teď nahradily pouliční lampy. „Přesně půl desátý. To jsem to stihla akorát. Chceš jít vyprovodit?" zvedla jsem pohled k Nině a čekala na odpověď.

„Nene, jdi si lehnout. Myslím, že toho máš za celý den se mnou venku už dost."

„Dobře. Tak papa, zítra napíšu!" objala jsem ji a mířila ke dveřím. Myslím, že si o mně Nina myslí, že jsem blázen. Nebo aspoň to, že mám úpal. Zamračila jsem se. Já moc dobře věděla, co jsem slyšela a viděla!

„No, už jsem ti chtěla volat, kde jsi." Zpustila mamka, jak jsem se objevila ve dveřích. „Hmm." Zabručela jsem nepřítomně a tašku s baterkama hodila na stůl. Teď mi bylo všechno jedno. Chci si už jenom lehnout a přemýšlet o tom, co se dneska stalo.