Válka ras

9. ČÁST

„Dobře." Omámeně jsem ho poslechla.

„Takže, Alex. My všichni, co jsme tu, jsme vlkodlaci." Začal mi vysvětlovat a při tom se oblékal. „A je toho na vysvětlování ještě mnohem víc, ale nejdřív se tě chceme zeptat, jestli se k nám chceš přidat. Protože ty jsi vlkodlak také." Dořekl a vzal mi slova z úst. Němě jsem na něj koukala a v hlavě měla prázdno. Já a vlkodlak? Co? „Alex?" zamával mi Nik před obličejem rukou.

„Co? Já a vlkodlak?" nemohla jsem tomu uvěřit. „Já ale nejsem vlkodlak."

„Ale ano, jsi. Cítíme to v tobě." Kývl Robin.

„Ale, ale.... Jak to, že se neměním? A že o tom nic nevím? A proč mi nic rodiče neřekli? A.." Nik mi přikryl ústa rukou.

„Moc otázek najednou." Usmál se, ale já mu nebyla schopna úsměv opětovat.

„Okey."

„Alex, my nejdřív potřebujeme vědět, jestli se k nám chceš přidat, nebo ne."

„Ale proč nejdřív to? Myslela jsem, že by jste mi měli nejdřív všechno vysvětlit a pak až se zeptat, jestli chci k vám, ne?" povytáhla jsem jedno obočí. Ten jejich postup nedával moc smysl. Vážně jsem začala přemýšlet o svém IQ, protože za tu krátkou dobu, co jsem tady, nechápu ani srozumitelnou větu.

„Musíme znát odpověď, abychom věděli, kolik ti toho můžeme říct."

„Ale říct mi nejdřív aspoň to, jak je to se mnou, to můžete, ne?" kluci si vyměnili pohledy a potom Nik kývnul na Adama. To byli takoví mluvčí té jejich smečky. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Adam a Nik se opřeli vedle sebe o stůl a ostatní kluci se buď posadili na zem, nebo se opřeli o ten samý stůl. „Takže," začal Adam „Nevím, kde začít." Povzdechl si se zoufalým výrazem.

„Co třeba od začátku?" navrhla jsem mu, ale jeho zoufalý výraz nezmizel. Spíš byl ještě zoufalejší. „Dobře. Takže ty nejsi jen obyčejný vlkodlak."

„A co teda jsem?" musela jsem se zeptat, protože jsem prostě nevydržela být chvíli zticha.

„Ty jsi napůl lovec."

„Lovec vlkodlaků?" vyjekla jsem.

„Nene," zasmál se Adam. „Lovec démonů."

„Hustý." Bylo to jediné a zcela nevhodné slovo, které ze mě vypadlo. „Takže tady nejsou lovci vlkodlaků jako ve filmu, ale démonů??"

„Ano."

„A jak je to možné?" ptala jsem se dál.

„To nikdo z nás neví. Prostě se stalo." Zavrtěl Adam hlavou.

„Jak stalo? Vždyť takových případů musí být víc, ne?" zamračila jsem se.

„Právě, že ne. Alex, ty jsi jediná. A taky nejspíš už jediná lovkyně démonů na světě."

To mě dostalo. Zase. Co to teda pro mě znamená? „Proč?"

„Stalo se to před pěti ledy v době, kdy tady byla roztrhána ta holka. Démoni nalákali obrovské množství lovců do pasti. Byla to jatka a démoni vyhráli. Podařilo se jim většinu lovců vybít a ten zbytek pronásledovali, dokud nezabili posledního."

„Ale jak se jim to povedlo? Vždyť jsou to lovci démonů."

„Myslím, že je někdo zradil. Někdo mi říkal, že lovce nalákali do jeskyně a pak jí vyhodili do povětří. Někdo říkal, že vymysleli nějaký zázračný způsob, jak lovce porazit. Niko neví, protože to nikdo nepřežil." Zamračil se. Já najednou nevěděla, co říct. Chtěla jsem toho tolik, že jsem prostě nevěděla, čím začít.

„Takže se přidáš, nebo ne?"

„Proč se neměním?" zeptala jsem se místo odpovědi na předešlou otázku.

„U každého je to jinak. U kluků se každý přemění do patnácti, u holek to může trvat do sedmnácti." Vysvětlil mi Nik.

„Aha, takže já bych se měla změnit každým dnem?"

„Ano. Přidáš se?"

Chvíli jsem na něj koukala a zvažovala to. Když se k nim přidám, všechno mi vysvětlí a já budu ve smečce. Když se k nim nepřidám, nikdo mi nic nevysvětlí, protože kdyby moji rodiče byli vlci, určitě bych si toho všimla. A tohle mě přivádí na otázku.. Po kom jsem vlkodlak a lovec démonů? Na to se musím zeptat ještě dřív, než odpovím.

„Dřív, než odpovím, chci se ještě na něco zeptat."

„No?" vybídl mě Adam.

„Po kom jsem vlk a lovec?"

Adam a Nik si vyměnili pohledy a pak se na mě podívali. „Alex, prosím, prostě nám odpověz ano nebo ne a pak se nás ptej na všechno, na co chceš. Jo?"

Připadalo mi, jako bych jim měla upsat svou duši. No, možná to tak svým způsobem trochu je. Ale já chci prostě všechno vědět. Teď už jo!

„Ano."