Válka ras

2. ČÁST

„Hele, rozsviť už tu baterku." houkla jsem na Ninu, když jsme byly už jen kousek od lesa. Už tu byla celkem tma a les se před námi tyčil jako velká inkoustově černá hora. Teď už mi jít tam vůbec nepřišlo jako dobrý nápad. „Nino?"

„Co je?"

„Nechceš jít do toho lesa až ráno?" zkusila jsem opatrně, ale předem jsem věděla, jak zareaguje. „Ty se bojíš, že jo?!" vyprskla smíchy a posvítila si baterkou zespoda do obličeje, takže vypadala ještě děsivěji, než obvykle. „Nebojím!" šťouchla jsem jí do ramene. „Jen si myslím, že by to bylo rozumnější." Ušklíbla jsem se a vytrhla jí baterku z rukou. „Jen aby." Smála se mi a rázně vykročila k lesu.

„Tak dobře no." Zamumlala jsem si spíš pro sebe a dohnala Ninu, která už vstupovala do inkoustově černého lesa.

„Alex, támhle něco je!" pošeptala mi Nina a ukázala prstem tam, kam dopadal kužel světla z baterky. Podívala jsem se tím směrem a spatřila celkem malou dřevěnou chatu, která při bližším prozkoumání byla celkem chatrná. Vypadala, jako by stála už jen silou vůle. Nedaleko chaty bylo ohniště, kde teď samozřejmě žádný oheň nehořel. „Půjdeme dovnitř?" špitla Nina. Na odpověď jsem jí jen kývla. Tady nahoře panovalo naprosté ticho, které narušovalo pouze praskání větviček pod našima nohama.

Otevřela jsem dvířka, která vydala slabounké zavrzání. Docela jsem se divila, že mi nezůstaly v ruce jak dveře, tak ta zrezivělá klika. Nina posvítila baterkou – kterou si ode mě zase vzala zpátky – dovnitř. Přejížděla světelným kruhem po místnosti, až narazila na stolek, na kterém stála.......baterka? Co tady sakra dělá baterka? Kdo jí sem dal? Vyměnily jsme si s Ninou pohledy a já po ní sáhla. Svítí. „Myslíš....myslíš, že jí tady nechala Sáry ségra?" ptala se mě Nin a nervózně při tom popošlápla. „To určitě ne. Kdyby tu ta baterka stála pět let, tak by byla určitě zaprášená. Tohle vypadá, jako kdyby tu někdo byl." Teprve až když jsem tu větu vyslovila, plně jsem si uvědomila její význam. Nasucho jsem polkla.

„Dobře, tím jsi mě moc neuklidnila. Hele, já jdu támhle a ty se jdi podívat tam!" ukázala mi na temnou místnost na druhé straně chatky a zmizela za rohem. No, vždycky jsem si myslela, že z nás dvou jsem já ta, která se míň bojí.

Pomalu jsem kráčela po dřevěné podlaze, která sem tam zaskřípala. Baterkou jsem bloudila po zdech a hledala ..... co jsem vlastně hledala? Co jsem čekala, že tady najdu? Sářina ducha? Zdi, pomalované Sářinou krví? Nevím. Nevím, co jsem od tohohle nočního dobrodružství očekávala. Vešla jsem do místnosti a světelný kužel dopadl na hromádku oblečení. Popojela jsem kousek dál a našla další hromádku a další..... bylo jich tu celkem osm. A to oblečení vůbec nevypadalo na to, že by tu leželo pár let. Ani měsíců...dokonce ani dnů. Někdo tu byl docela před chvilkou a někdo tu zcela jistě nechal svoje oblečení a běhá tu nahý. Vlastně tu běhá nahých osm lidí!

Už jsem se obracela, abych našla Ninu a rychle jsme odsud vypadly, když v tom se zvenku ozvalo vlčí vytí. Ztuhla jsem a jako přikovaná na místě jsem čekala. Třeba na další vytí nebo na jakýkoliv podezřelý zvuk. Úplně jsem v tom okamžiku zapomněla dýchat. A pak se to ozvalo znova.