Válka ras

4. ČÁST

„Přines světlo a tma zmizne sama od sebe."

Běžím lesem. Všude kolem mě obklopuje tma jako ledová voda. Dusí mě a snaží se mě stahovat zpět, ale já se i přes to ženu dál. Zakopnu o kořen a padám tak nešikovně, že jsem si sedřela o kmen stromu obě kolena i dlaně. Až teď si všímám, že na sobě mám jen vytahané černé tričko a kraťasy na spaní. Snažím se vydrápat na nohy, když v tom se to ozve. Hluboké hrdelní zavrčení. Přímo za mnou. Pomalu se postavím a otočím se. Z toho, co vidím, mi přeběhne mráz po zádech a hlasitě zalapám po dechu. Musím se jednou rukou přidržet stromu, abych znovu neupadla. Přede mnou se v celé své kráse tyčí chata, u které jsme byly dnes s Ninou. Co tu dělám? Musím odtud vypadnout! Znovu se dávám do běhu a znovu až teď si uvědomuji, že nemám žádnou obuv. Běžím bosa. Cítím, jak se mi jehličí zabodává do chodidel, cítím, jak si s každým dalším krokem zarážím do nohou další a další kousky větviček, ale snažím se tu bolest nevnímat a běžím dál. A když už před sebou vidím konec lesa, stane se něco, co jsem opravdu nečekala. Stromy se začaly slévat do jedné velké změti tmavě hnědé a černé barvy. Odevšaď vystupovala mlha a já podruhé upadla. Tentokrát ovšem padám na záda. Vnímám to ticho kolem, které porušuje pouze můj přerývavý dech a zběsilý tlukot srdce. Co tady vlastně dělám?! Napadá mě a nic mi nedává ten nejmenší smysl. A pak se to přede mnou objeví znovu. Ty pekelně žhnoucí oči na mě shlíží a z tlamy se dere hrozivé vrčení. Šátrám dozadu rukama a snažím se dostat nejdál, co to jen jde od těch ďábelských očí. To se mi ale nedaří a kolem se začínají rojit další a další úplně stejné oči. Objevují se odnikud. Jsou všude a zároveň nejsou nikde. Pohlcuje mě panický strach. Chci volat o pomoc, chci vstát a běžet, běžet daleko od těch očí, ale nemůžu ani jedno. Jediné, co můžu je ležet a dívat se, jak se ty oči ztrácejí a objevují v temnotě. A najednou se mi před očima začínají dělat mžitky a já s největší pravděpodobností omdlévám.

Slyším svůj klidný dech, ale nic nevidím. Nechci otevírat oči, ještě ne. Užívám si měkké postele a hebké přikrývky, hladící mé tělo. Protáhnu se a po pár minutách usoudím, že by bylo dobré ty oči konečně otevřít. Pohled mi padne na okno, kterým mi do pokoje pronikají sluneční paprsky. Já jsem včera nezatáhla závěsy? Hmmm. Převrátila jsem se na břicho a prohrábla si rukou vlasy. V tom jsem si toho všimla. Všimla jsem si krvavých stop na povlečení polštáře a vyskočila jsem z postele. Moje ruce byly sedřené a do dlaní se mi zarývaly kousky kůry. Ten sen. To ve snu jsem padla...... Prohlédla jsem si i kolena a přesně, jak jsem čekala. Obě kolena jsem měla sedřená a zbytky kůry se mi zarývaly do masa. Vzpomněla jsem si na chodidla a tak je prohlédla. Dopadly ještě hůř, než dlaně a kolena. No páni, zajímalo by mě, jak tohle vysvětlíš mamce. No, Alex, co jí na to řekneš? Povídal si se mnou můj vnitřní hlásek. Vážně by mě to ale zajímalo. Jak tohle vysvětlím?

Vlezla jsem do sprchy a nechala vlažnou vodu smývat ze mě veškerou špínu z lesa a krev. Neustále jsem přemýšlela nad tím snem, co vlastně sen nebyl. Počkat...když jsem odřená z lesa, znamená to, že.....znamená to, že i ty oči jsou opravdové? Zatočil se se mnou svět. Ruka mi vystřelila a zachytila se stěny právě včas, jinak bych spadla a ještě si rozrazila hlavu. To nemůže být pravda, ty oči nemůžou být skutečně. Prostě ne, Alex! Okřiknu se v duchu a vypnu vodu. Zabalená do ručníku si sednu na roh vany a snažím se vytáhnout si z pravého chodidla větvičku. Hrozně to bolí, ale tahle bolest není ničím oproti té, která přijde, až si rány potřu desinfekcí. A ještě lepší bude, až si budu muset strhat strupy, abych si rány pořádně vyčistila a nezačaly mi hnisat. Bezva!

Štípalo to a pálilo, jak bych si strčila nohy do ohně. Pevně jsem zavřela oči, ze kterých mi vytryskly slzy. To se prostě jinak nedalo. A hrozně se mi ulevilo, když jsem zavřela desinfekci do skříňky. Za tohle tě nenávidím! Poslala jsem desinfekci němou větu a zalepila si kolena a obvázala chodidla. Pak jsem se dobelhala ke stolu, kde jsem z tašky, ve které pořád byly baterky, vyndala mobil a svalila jsem se na gauč. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se s tím svěřím Nině, ale bylo mi jasné, že jí to stejně dříve či později řeknu. Před ní nemám tajemství. Našla jsem v mobilu její číslo a napsala jí smsku.

Nechceš přijít? Něco ti musím říct. Naši se nevrátí dřív, než v pět.

Odpověď přišla okamžitě.

Joooooooo, jdu rovnou.

Usmála jsem se a zavřela oči. Jsem ráda, že jí mám. Nevím, co bych bez ní dělala...