Válka ras

13. ČÁST

Rozhlížím se kolem a jediné, co vidím, jsou stromy, stromy a zase stromy. Kde to sakra jsem? Otáčím se kolem dokola, až se mi vše začne slévat do změti hnědé a černé barvy. Ale ne! Ale ne ne ne! To je sen, tohle je zase všechno jenom sen! Vlastně sen, co sen není. A sakra. Co teď?

Šla jsem tam, kam mě nohy nesly a samozřejmě jsem byla bosa a v kraťasech a tričku na spaní. Paráda, kam mám jít? A kde to kruci jsem?! Hlavou se mi honilo tolik otázek, že mě z toho akorát rozbolela. Netušila jsem, kde se nacházím ani proč se tu nacházím. Myslela jsem si, že včera jsem se ocitla v lese proto, že jsem měla vidět ty oči a to mělo donutit k tomu, abych šla znovu do té chaty a potkala tam kluky. Jenže co se mělo stát teď? Jaký důvod mě sem přivedl? A jak je vlastně možné, že se z ničeho nic objevím někde uprostřed lesa a nevím, jak jsem se sem dostala?

Ponořená ve svých úvahách jsem pokračovala v cestě, našlapovala tak, abych si znovu nesedřela chodidla a doufala, že jednou přeci musím dojít na konec lesa. Někde končit musí.

A najednou jsem to zaslechla. Bylo to velmi tiché, ale přes to úplně zřetelné vrznutí. Zastavila jsem se a poslouchala, zda se to ozve ještě jednou. A ono se to ozvalo. Tichoučké vrznutí a ještě tišší našlapování. Znělo to, jako kroky na dřevěné podlaze. Jenže tady jsme v lese, tak kde by se tu vzala podlaha? Leda, že by .....

Pomalu jsem se otočila a do celé mé osoby se vkradlo zoufalství. Němě jsem zírala na chatu, ve které jsem dnes byla s klukama, a která se teď v celé své kráse tyčila jen nějakých sto metrů ode mě. Vždyť jsem kolem ní neprocházela, ani se u ní „neprobudila", tak jak je možné, že jsem zase u ní? A ......

V dáli u chaty jsem postřehla pohyb a instinktivně se schovala za strom, na který jsem se těsně přitiskla, abych aspoň trochu splynula. Opatrně jsem vykoukla a přivřela oči, abych lépe zaostřila. U chaty stály dvě osoby a jedna z nich zavírala chatrná dvířka, která znovu tiše vrzla. Překvapilo mě, že to slyším tak dobře, jako bych stála hned vedle nich. Z úvahy nad mým sluchem mě vytrhlo něco, co jsem postřehla až teď. Zamrazilo mě po celém těle a zapomněla jsem dýchat. Upřeně jsem pozorovala osoby, které ve svém nitru neměly nic, než temnotu. Temnota jakoby jim kolovala v žilách a všechna se sbíhala v jejich břiše. A taky z nich vyzařovala. Černočerný oblak, který na okrajích přecházel do tmavě modré se vznášel těsně kolem nich a následoval je na každém kroku. Ano, jsou to oni, jsou to démoni.

Se zatajeným dechem jsem poslouchala jejich rozhovor, jako bych stála vedle nich. A vypadalo to, že jeden z nich – ten, co mluví – telefonuje.

„Našli jsme to.......Ano.......Ano......Chata, je dobře schovaná v lese, ale byli tu, cítím je........Ta holka taky..........Jistě." po těchto slovech mobil zastrčil do kapsy a podíval se přímo na mě! Rychle jsem schovala hlavu za strom a ještě víc se k němu přitiskla. Nemohl mě vidět, nemohl mě vidět... opakovala jsem si v hlavě pořád dokola. Vždyť jsem tu schovaná!

Po chvíli jsem se znovu odvážila vykouknout. Zaplavila mě vlna nevolnosti. Oba byli pryč. To není dobrý, Alex, to není dobrý, pryč! Poručil mi můj hlásek v hlavě a zároveň vyslal nohám signál, že mají utíkat.

Běžela jsem tak rychle, že se mi znovu zdálo, jako bych létala. Znovu se mi jehličí zarývalo do nohou a zraňovalo mi je. Větvičky mě švihaly do obličeje, ale mým jediným cílem bylo dostat se odsud, co nejdále to jde. A pak jsem zakopla. Přede mnou byl ve stínu stromu dobře schovaný malý pařez, kterého jsem si vůbec nevšimla. Ošklivě rychle jsem se blížila k zemi a ještě mi stačilo bliknout hlavou, že je škoda, že tady není Nik, aby mě mohl chytit. Pak se dostavil tvrdý náraz a hlasité křupnutí s ukrutnou bolestí hlavy. Nevěděla jsem, co křuplo, v tu chvíli mi to bylo jedno. Jediné, co jsem věděla bylo, že ztrácím vědomí.