Válka ras

20. ČÁST

„Nic není sladší, než pomsta."

Slyšela jsem, jak Nik telefonuje, ale nevnímala jsem, co říká. Jen jsem seděla na jedné ze čtyř židlí v polo-rozpadajícím se domě, rukama jsem si objímala kolena a koukala skrz vymlácené okenní tabulky ven. V hlavě jsem měla prázdno. Nechtělo se mi s nikým mluvit, nechtělo se mi nic dělat, jen sedět a koukat. Cítila jsem se jak plastová figurína, která ve svém nitru nemá nic jiného, než dutý prostor.

Kluci byli různě po místnosti, nikdo se nebavil, jen sem tam si něco pošeptali Nik s Adamem a Tomem, ale jinak všichni mlčeli.

Po dalších deseti minutách čekání a telefonování Nik promluvil.

„Musíme odtud zmizet. Rada pro nás ihned poslala helikoptéru, měla by být za pět minut na louce za vesnicí. Alex, jestli ti tu něco zbylo, co by sis chtěla vzít..."

Vím, že to myslel dobře, ale já jsem se teď prostě nemohla s nikým bavit. Vstala jsem ze židle a zamířila si to rovnou na louku, o které Nik mluvil.

Soudě podle toho, že se na mě do příletu helikoptéry nesnažil nikdo ani podívat, usoudila jsem, že mě chápou. Vědí, jaké to bylo pro ně a nechají mě, ať se se ztrátou svých rodičů vypořádám sama.

Vznášeli jsme se nad světem. Pozorovala jsem louky a vesnice a přemýšlela o tom, co bude...

Prudce jsem se posadila na posteli. Jediné, co jsem si v tu chvíli uvědomovala bylo, že mám všechny vlasy tam, kde by být neměly – hozené do obličeje. Rychle jsem je rukama uhladila tam, kam patří a zároveň si tak setřela své potem orosené čelo. Musel se mi zdát hodně ošklivý sen, bohužel nevím, o čem byl.

Vyhrabala jsem se z peřiny, která mi obmotávala nohy, jakoby je chtěla pohltit a vydala se ke dveřím. Ale v tom mi to došlo. Tohle není můj pokoj.

Požár. Moji rodiče. Helikoptéra. Kluci. Vlkodlaci. Démoni. Rada. Německo..

Všechno se mi vybavilo. Naposledy, jak jsem letěla v helikoptéře a přemýšlela nad smrtí. A potom jsem usnula. Jak jsem se dostala do postele, toť mi bylo záhadou.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl veliký a útulně zařízený, sladěný do rudé a černé barvy. Jedny velké černé dveře, které nešly přehlédnout vedly do menší koupelny, sladěné do čokoládové a okrové barvy a ty druhé bezpochyby vedly na chodbu.

Přešla jsem v pokoji k oknu a vyhlédla ven. Spatřila jsem obrovské nádvoří, kde rostly rudé a bílé růže, které nyní ukrývaly své květy pod rouškou tmy. Kolem růží ovšem zářily bílé kamínky, mezi nimiž se rozvíjely cestičky z udupané hlíny. Vedly tam, kam se potřebovalo a uprostřed se všechny sbíhaly v jednu širší hlavní cestu, která vedla ven odsud, tedy k obrovské černé bráně obrostlé břečťanem a s nebezpečně vyhlížejícími hroty nahoře. Ta brána nejspíš byla z nějakého kovu, železa nebo co, ale celé sídlo - nebo jsem se aspoň domnívala, že celé – bylo obklopeno kamennou zdí, ze které vysely šlahouny břečťanu, jako liány někde v džungli. Už mi zde chyběli jen tygři a antilopy.

Výhled to byl ovšem úchvatný a já už se těšila, až si to zde celé projdu.

Otevřela jsem druhé černé dveře s úmyslem, najít někoho z kluků, nebo alespoň někoho, kdo mi dá najíst.

Chodba byla úplně jiná, než můj pokoj. Studené bílé zdi se tyčily kolem mě bez jediného obrazu. Sem tam stál robustní kus nábytku z mahagonu a na zemi se vinul rudý koberec se zlatým lemováním.

Zahnula jsem vlevo, sešla široké schody a ocitla se ve vážně obrovské místnosti se stropem, který musel být tak šest metrů vysoký. Zdobily ho umělecké obrazy a lustry, které stejně nejspíš byly z křišťálu.

Uprostřed stál dlouhý mahagonový stůl se židlemi a na stěnách visely obrazy. Hotová mistrovská díla. Většina znázorňovala boj. Válku mezi vlky a černými postavami s ďábelsky planoucíma očima. Většina, až najeden. Tento obraz visel nad – jak jinak než obrovským – krbem, ve kterém teď bohužel nehořel oheň. Byla na něm .... Já?