Válka ras

15. ČÁST

Nik si prohrábl vlasy, které mu zůstaly trčet do všech stran. „Alex, věc se má tak," začal a naklonil se přes bar ke mně. „Démonům nestačilo ze světa vymýtit všechny lovce. Oni si chtějí podmanit všechny vlkodlaky i lidi. Chtějí vládnou celému světu."

„A vy je máte zastavit." Chtěla jsem, aby to vyznělo jako otázka, ale nějak se mi to nepovedlo.

„Ano. A k tomu potřebujeme tebe."

„A proč?" vždyť já jsem úplně obyčejná, tak na co mě potřebují?

„Protože ty jsi napůl lovec. Tudíž jsi zdědila to nejlepší od obou ras."

„To ne. To nemůže být pravda. Tohle je absurdní."

„Alex, uklidni se. Tvoje srdce bije jako po uběhnutí maratonu." Koukal na mě starostlivě Nik. Tak jo, to zvládneš, to je dobrý. Prostě jen nádech...výdech...nádech......výdech...........

CRRRRR CRRR CRRR

„To budou kluci." Seskočil Nik ze stoličky a odešel ke dveřím otevřít. A než jsem se nadála, stálo u nás v obýváku osm kluků.

„Máte to tu hezký." Zazubil se na mě Robin a rozhlížel se kolem.

„Díky." Zamumlala jsem. „Posaďte se někam." Vybídla jsem je a svalila se do křesla. Kluci se všichni usadili naproti mně na náš – naštěstí velký – gauč.

„Takže jak už jsem začal, na to, abychom porazili démony potřebujeme hlavně tebe, jelikož jsi Míšenec."

Rozhodila jsem rukama. „Ale já pořád nechápu, co bych měla umět tak úžasnýho, abych to dokázala."

Teď se slova ujal Adam. „Zdědila jsi to nejlepší od obou ras. Umíš tedy i najít démony."

„A vy ne?"

„Taky. Dokážeme je vystopovat podle pachu, ale to musí být rychle, protože jejich pach rychle vyprchává. Také dokážeme sledovat stopy. Ale ty na to máš takový...dar."

Obočí se mi skoro dotýkalo vlasů, jak bylo vysoko na čele. Potřebuju vysvětlení.

„Bude to zřejmě chvilku trvat, než se to naučíš ovládat, ale věříme, že ti to půjde."

„A mohl by mi někdo ten „dar" trochu přiblížit?"

Zase začal mluvit Nik. „Stačí, když se budeš soustředit na démony, které chceš najít a instinkt tě dovede."

„Takže budu vědět, kudy jít?"

„Ano. A to nám ušetří čas."

„A co dalšího mi chcete říct?" usadila jsem se pohodlněji a těkala pohledem z jednoho na druhého. Nevěděla jsem, kdo bude mluvit teď.

A byl to Tom...

„Díky předkům máš krvi mrštnost a odhodlanost lovce a odolnost a sílu vlkodlaka. A to nemluvím o dalších takových vlastnostech. Prostě bys měla být dokonalá." Pousmál se a jeho zelené oči mě nepřestávaly hypnotizovat.

„Nepřeháněj." Bylo jediné, co ze mě vypadlo. Já a mrštná? Spíš pomalá. Odhodlaná? Jo, tvrdohlavá. Odolná? Nesnáším bolest. Síla? Přepere mě dítě. Dokonalá? Ha. Ha.

„Nepřehání. Měla bys. A právě proto chceme, aby ses stala naší Alfou."

Co?!

Koukala jsem na všechny kluky a jen čekala, až mi někdo z nich řekne, že je to jen vtip. Jenže nikdo nic neříkal a ani se nesmál. Takže to pravděpodobně znamená, že to myslí vážně.

„To znamená, že bych vás měla vést do války?" zamračila jsem se.

„Ano. Samozřejmě ti budu pomáhat, ale věřím, jsi vůdce od přírody." Mrkl na mě Nik.

„Ne, počkejte! Vždyť já ani nedokážu uspořádat narozeninovou párty, natož vést do války vlkodlaky a démony!" vyskočila jsem křesla a divoce mávala rukama.