Válka ras

19. ČÁST

Dala jsem se do běhu, aniž bych někomu něco vysvětlovala. Myslím, že kluci stejně pochopili a běželi za mnou, ale já je neviděla, neviděla jsem nic až do doby, kdy jsem přiběhla před dům v plamenech.

Před můj dům.

Zastavila jsem se, byl to pro mě šok. Otupělost se vsakovala do mé kůže a já jen nečinně stála a dívala se, jak hasiči zápasí s všepohlcujícími plameny. Zastavilo se mi srdce. Muselo. Muselo vynechat aspoň tři údery.

Rodiče měli být dávno doma.

V tom ze mě otupělost vyprchala a moje nohy zareagovaly dřív, než mozek a vlastně cokoliv jiného. Běžela jsem, chtěla jsem do plamenů, chtěla jsem najít rodiče a vytáhnout je, ale zezadu mě někdo silně chytil, až to se mnou škublo.

Snažila jsem se ze sevření silných paží vymanit, škrábala jsem je, kopala do vzduchu, ale i tak sevření nepovolilo. A pak mi došlo, že je konec..

Tam, kde kdysi stával dům, ve kterém jsem bydlela, dům, ve kterém jsem prožila celé své dětství s mými rodiči, teď nebyl nic, než zčernalá troska, která se rozpadala na prach. A neústupné plameny se nehodlaly vzdát své kořisti.

„Pusť mě!" vykřikla jsem na toho, kdo mě svíral. Až podle hlasu jsem poznala, že je to Nik.

Ústa měl u mého ucha, takže mluvil spíš tišeji.

„Alex, nemůžeš tam jít. Nikomu tam nepomůžeš!" promluvil a stiskl mě ještě víc. Zabolelo to, hodně to zabolelo.

„Ale já musím! Oni jsou tam, jsou uvnitř!" stále jsem křičela o něco víc nahlas, než bylo nutné, ale...

„Alex, uklidni se. Nemůžeš umřít i ty. Pokud tam půjdeš, uhoříš a nezáleží na tom, že jsi vlkodlak a rychle se hojíš. Rozumíš? Ničemu nepomůžeš."

„Ale.....Ale....." slova se mi drhly v krku jako střepy. Všechno, co jsem se pokoušela vyslovit, nebo jsem viděla, byly střepy, co se mi dostávaly do krevního oběhu. Řezaly mé žíly a zabodávaly se do srdce, kde už zůstávaly. A každý stah srdce, který mi zajišťoval přežití teď tak strašně bolel. Moje srdce krvácelo.

Podlomily se mi kolena. Nik mě jistil, abych tvrdě nenarazila na zem. Pomalu mě pokládal, až jsem bezpečně seděla na zemi a on klečel za mnou. I když jeho stisk povolil, nepřestával mě zezadu objímat, za což jsem mu byla vděčná. A i když jsem propukla v pláč, kdy se mi do očí valily potoky slz o velikosti hrášku, nepouštěl mě. A já jsem věděla, že i když to teď tak strašně bolí, tak on je v tom se mnou. Celá moje smečka je v tom se mnou a oni mě nenechají padnout. A i kdybych selhala a padla, oni mě zvednou. On mě zvedne.

Obrátil mě čelem k sobě a zády k té hrůze a přivinul mě k sobě. Opřela jsem se o jeho rameno a brečela ještě víc, než před tím. Hladil mě po zádech, ale nic neříkal. Za to jsem mu byla vděčná.

Až teď, když jsem je přes rozvodněný oceán v mých očích spatřila stát rozmazané, kousek za námi, jsem si uvědomila, že jsou tu všichni. Stojí se sklopenýma očima a soucitným výrazem v očích. Vím, že to myslí vážně. Oni si prošli tím samým, co já. Uvědomovala jsem si, že bych měla být silná, kvůli sobě, kvůli nám, ale v tuhle chvíli to nešlo. Nešlo být silná.

„Alex," pošeptal mi Nik do cha. „Musíme odtud zmizet. Vím, že je to těžké, ale oni tě nesmí najít."

Kývla jsem. Neměla jsem sílu mu odpovědět. Neměla jsem ani na to, dát dohromady srozumitelnou větu.

Odtáhla jsem se od něj a pomalu se zvedla. Když jsem stála nohama pevně na zemi a měla jistotu, že se mi kolena znovu nepodlomí, otřela jsem si oči rukávem a vykročila ke klukům. Musím zmizet. Zmizet, zesílit a pak ty pekelný svině poslat tam, odkud přišli.