Válka ras

6. ČÁST

Stoupala jsem do kopce a funěla jak po uběhnutí maratonu. Sice bylo teprve jedenáct hodin, ale i tak mi bylo už hrozné horko. Aspoň ale bylo vidět. Konečně byla ta chatrná chatka na dohled a s každým mým krokem se přibližovala. Přede dveřmi jsem se zastavila. Zdálo se mi, že jsem zevnitř zaslechla nějaké šustění. Pozorně jsem se zaposlouchala. Teď jsem odtamtud zaslechla hlasy! Určitě tam někdo je a doufám, že to nejsou ti lidé, co se tam svlékli! Otočila jsem se na patě a chvátala pryč, ale to jsem nestihla. Dvířka za mnou zavrzala. Někdo mě popadl za ruku a otočil k sobě. „Hej, co tady děláš?" díval se na mě nějaký kluk, kterého jsem tady v okolí ještě neviděla. „Co tady děláš ty?" odpověděla jsem mu otázkou a měřila si ho pohledem. On mě také. Pak se uchechtl a pustil mě. „Dobře, ptal jsem se první." Přivřel oči a nespouštěl je ze mě. Co mu mám odpovědět? „No, chtěla jsem to tady prozkoumat." Natočil hlavu na stranu a nepřestával se usmívat. „Teď ty." Vybídla jsem ho a zamračila se. Něco mi na něm nesedělo. Musela jsem uznat, že byl hezký, to jo, ale divný. A než mi stačil odpovědět, ze dvířek se vynořili další dva kluci. „Kdo to je?" ptali se a dívali se na toho černovlasého kluka, který mě před chvílí držel. Ten se na mě podíval a pokrčil čelo. „Jsem Alex." Vypadlo ze mě dřív, než jsem si vůbec stačila rozmyslet, jestli jim řeknu moje pravé jméno. Sakra! Co když jsou to ty lidi, co tady včera měli oblečení? No, Alex? Ale ne, těch hromádek bylo osm. Tady jsou jen tři. Jen, co mě to napadlo, z chatky se vyloudalo dalších pět kluků! No kurňa! Pomyslela jsem si a stála tam jak omámená. Teď jich bylo osm. Podívali se na ty tři, co tu se mnou už stáli a ten černovlasý, který u mě stál nejblíže spustil : „Kluci, tohle je Alex. Přišla to sem prozkoumat." Ušklíbl se a ostatní se rozesmáli. „No a co vy tady děláte? A kdo ksakru jste?!" rozhodila jsem rukama a čekala na jejich odpověď. Vůbec se mi nelíbilo, že jsem v lese, daleko od vesnice a jediná holka mezi osmi kluky!

„Já jsem Nik," promluvil zase ten černovlasý kluk a pokračoval : „Tohle je Erik," ukázal na o pár centimetrů menšího a hnědovlasého kluka s oříškovýma očima. Má oči skoro jako já. Napadlo mě. „Tohle Robin," ukázal na dalšího kluka, který se velmi podobal Erikovi. Stejná barva vlasů, stejné oči i podobné rysy obličeje. Ti určitě budou příbuzní. „Adam," Adam byl zhruba stejně vysoký jako Erik a Robin (no, oni byli vysocí snad všichni stejně), měl černé oči a vlasy v barvě hořké čokolády. I jemu hrál na tváři pobavený úsměv. „Roman," ten byl nakrátko ostřihaný a takový špinavý blonďák se zeleno-hnědýma očima. „Michael a Marek," tak tihle dva vypadali úplně stejně. Měli blond vlasy, vyčesané nahoru a safírově modré oči. Jestli jsem si nebyla jistá u Robina a Erika, tak tady můžu říct, že jsem si stoprocentně jistá, že jsou to bratři. „ A Tom." Dokončil jmenování a já pohlédla na Toma. Ten se na rozdíl od ostatních neusmíval, spíš se na mě mračil. Jeho až nadpřirozeně svítivé zelené oči mě nepřestávaly sledovat. Přeběhl mi mráz po zádech. Tom byl vážně děsivý zrzek s pihovatým obličejem. A na to, že byl zrzavý ale nevypadal vůbec špatně, spíš naopak.