Válka ras

17. ČÁST

Za deset minut se vrátil Nik. Stočily se k němu pohledy všech v téhle místnosti a nastalo hrobové ticho. Všichni čekali, co z něj vypadne.

„Mluvil jsem s nejvyšším z Rady." Odmlčel se a v místnosti nikdo ani nedutal. Pro mě to nic neznamenalo, ještě jsem v téhle záležitosti byla nová, ale podle výrazů ostatních jsem pochopila, že s nejvyšším se jen tak nemluví.

„Pro tvoje rodiče, Alex, Rada pošle lidi ještě dneska večer. Zařídí, aby se někam uklidili, dokud nebude konec. Budou pod nepřetržitým dohledem."

„Dobře."

„A teď pojď, s někým tě seznámím a společně probereme.....všechno." v jeho modrých kukalech se zračilo tajemno.

„No dobře, ale kam to jdeme?"

„Nebo se, uvidíš." Pronesl ke mně a vykročil ke dveřím. Kluci se zvedli z pohovky a vykročili za ním. Já ještě stihla na papírek napsat rodičům vzkaz, že jsem šla ven, ať se nebojí a umístila ho doprostřed kuchyňského stolu.

„Tak kam jdeme? Nemám ráda překvapení, kluci. Vyklopte to." Snažila jsem se z nich dostat, kam mě vedou, ale to bylo celkem marné.

„Alexandro, přestaň se o to snažit, stejně ti to neřekneme." Objal mě jednou rukou kolem ramen Adam a usmál se. Byl celkem sladkej.

„Ale proč? To je to tak tajný?" rozhodila jsem rukama a shodila jeho těžkou ruku z mých ramen. Byla to zbytečná zátěž.

„Ani ne." Pokrčil rameny Robin. „Jen nás baví tě provokovat."

„A to jako proč?" zamračila jsem se. Co to má sakra znamenat? „Já jsem vaše Alfa, takže by jste mě měli brát vážně, respektovat a poslouchat, ne?"

Teď vyprskli smíchy skoro všichni a ozvalo se jednohlasné „Jistě."

„A stejně si myslím, že to byla ironie." Založila jsem si ruce na prsou a naoko se naštvala. Taky mě bavilo je provokovat. A řekla bych, že i když se známě teprve nějaký dva dny, stává se z nás už dobrá parta.

„Jsme tady." Nik se zastavil před polorozpadlým domem s oprýskanou omítkou a vyrvanými dveřmi. Okenní tabulky byly spíše vymlácené a střepy se povalovaly všude kolem, takže pokud jsem si nechtěla rozříznout botu a chodidlo, musela jsem si dávat dost dobrý pozor, protože já jsem na úrazy hotový expert.

„Co vás pořád přitahuje na chajdách, který jsou na rozpadnutí?" zeptala jsem se, protože ...Jako fakt? Jsme nemohli jít někam, kde nehrozí, že mi strop spadne na hlavu?

„Takový jsou nejlepší, nikdo sem nechodí a nahání tu správnou amosféru." Vysvětlil mi Robin a vykročil kupředu. I když jsem byla na vážných pochybách, vykročila jsem za ním.

Prolezla jsem dírou, kde kdysi snad bývaly dveře a pokračovala za Robinem. Nik se držel v těsném závěsu za mnou a za ním ostatní.

Vevnitř to vypadalo asi jako zvenčí. Všude po zemi se povalovaly papíry, stropy se loupaly a přikrášlovaly je šedé skvrny.

Došli jsme do místnosti, co byla zřejmě kuchyně, protože se na zemi válely střepy z misek a uprostřed místnosti stál stůl se čtyřmi židlemi. Jedna byla obsazená.

Robin se zastavil vedle muže v černém, ze kterého jsem viděla pouze záda. Vůbec se neobtěžoval se aspoň otočit. Sklonil se k muži a nejspíš si s ním podal ruku, nebo se nějak pozdravili, to jsem neviděla.

Zezadu do mě šťouchnul Nik a hlavou mi pokynul, abych si sedla na jednu ze židlí, která naštěstí vypadala dostatečně bytelně na to, aby mě udržela.

Nik s Adamem se usadili také a zbytek kluků si stouplo za nás tak, aby viděli do tváře tomu muži.

On naháněl strach, až mi po zádech přejel mráz.

Měl tmavé hnědé oči, nad nimiž se skvělo husté tmavě šedé obočí, které téměř srůstalo. Kolem očí měl hluboké vrásky, ale ty nebyly nic oproti vráskám na čele. Tváře měl propadlé a bradu vystrčenou do předu. A co bylo nejhorší, sjížděl mě pohledem od hlavy k patě a celou tu dobu byl zticha. Já nevěděla, jak se chovat, nebo jak pozdravit, takže jsem taky byla zticha.

Naše pětiminutové mlčení nakonec prolomil onen záhadný muž sám.

„To je ona?"

„Ano." Přikývl Nik vážně.

Páni, co se to tu děje?

„Tedy ,Alexandro, víš, proč jsi tady se mnou?" podíval se mi do očí a opřel se rukama o stůl. Měla jsem takový nepříjemný pocit, že mi čte myšlenky.

„Ne."

„Jsem z Rady. Poslala mě sem, abych ti, společně s kluky řekl, co všechno se od tebe a tvé smečky teď očekává a jakou zodpovědnost jsi přijmula. A jaká role ti byla předurčena."

Cože? Dívala jsem se na něj, v hlavě se mi míhalo milion otázek, ale neopovažovala jsem se ho přerušit. Na to vypadal moc děsivě a ještě k tomu byl z Rady.