Válka ras

12. ČÁST

Scházela jsem lesní kopec a hlavou se mi honilo všechno to, co jsem se za dnešek dozvěděla. O démonech, o tom, co udělali lovcům a vlastně to, že existují vlkodlaci a démoni. A hlavně to, že jsem adoptovaná. Pořád mi tak nějak nedocházelo, co to znamená. Nebo jsem spíš nechtěla na to myslet, protože přiznat si, že celý můj dosavadní život byl lež.....to bylo docela smutné. Uvědomit si, že moji rodiče vlastně pokrevně mými rodiči nikdy nebyly, bylo divné. Měla jsem z toho smíšené pocity. Nevěděla jsem, jak se mám cítit. A začala jsem přemýšlet nad tím, jak by to vypadalo, kdybych měla své pravé rodiče, kdyby žili.

Než jsem se dostala k jídlu, byly tři hodiny. Snědla jsem plný talíř špaget a ještě banán, jaký jsem měla hlad. Potom jsem se zcela plná položila na gauč a zapnula televizi, kterou jsem z větší části nevnímala, jelikož jsem pořád přemýšlela nad tím, co teď vím. A z pohovky jsem se nehnula do příchodu rodičů.

„Mami?" zavolala jsem na mamku. „Ano?" ozvalo se z kuchyně, tak jsem šla za ní. Opřela jsem se o zeď a založila jsem si ruce na prsou. Pozorovala jsem mamku, jak něco vaří, přírodně blonďaté vlasy jí spadají do čela a pak se na mě podívá tima jejíma liščíma očima. Až teď si všímám, že se jí nepodobám ani v tom nejmenším.

„Chtěla jsi něco?"

„Vím, že jsem adoptovaná." Šla jsem rovnou k věci. Mamka upustila vařečku, kterou držela v ruce. „Alex," přišla ke mně a položila mi ruce na ramena. „Kdo ti to řek?"

„Na tom nezáleží, jak to vím." Sklonila jsem hlavu. Nevím, jak bych jí vysvětlila, že mi to řekli v lese tři kluci, co jsou vlkodlaci. A lhát jsem nechtěla. „A nezáleží ani na tom, že jsem adoptovaná, pro mě vždycky budete moji rodiče vy, ale jen bych chtěla slyšet..." víc jsem říkat nemusela. Mamka se posadila na pohovku, tak jsem si sedla vedle ní a čekala.

„Alex, když jsem byla mladá, měli jsme v autě nehodu. Řídil jeden můj kamarád a v lese dostal smyk. Havarovali jsme asi kolem dvanácté hodiny v noci a zaklínění v autě jsme museli vydržet osm hodin, než nás někdo našel a zavolal pomoc. Můj kamarád ochrnul od pasu dolů a moje zranění mi znemožnilo mít do budoucna děti. Kdy jsem se vdala, přestěhovali jsme se a chtěli jsme vychovávat dítě. Jenže to prostě nešlo, tak jsme se rozhodli dítě adoptovat. Tebe jsme si zamilovali na první pohled. Ta paní nám řekla, že tě někdo nechal ten den přede dveřmi."

Tolik věcí, o kterých jsem nevěděla. Moje pravá matka se mě vzdala proto, aby mě ochránila a sama potom zemřela. Cítila jsem se hrozně.

„Díky." Řekla jsem jen a odešla do svého pokoje. Chtěla jsem být sama.

Ležela jsem na posteli a koukala do blba. Měla jsem divnou náladu, takovou, že nemám náladu na nic. A tak mě napadlo, že by bylo nejlepší si jít lehnout. Zašla jsem do koupelny vykonat veškerou večerní hygienu a vysprchovat se. Když jsem se zabalovala do ručníku, všimla jsem si mých kolen, která ráno byla ošklivě sedřená a teď kůže na nich vypadala, jako by se niky nepoškodila. Vyvalila jsem oči a sedla si na roh vany, abych mohla prohlédnout chodidla, ze kterých jsem zapomněla odlepit náplasti, takže teď byly úplně mokré a samy spadly. Stejně, jako kolena i chodidla a dlaně byly úplně v pohodě. Páni! Asi se už začínám pomalu, ale jistě měnit. Pomyslel jsem si a trochu se vyděsila, že se přeměním nevědomky v noci a zakousnu svoje rodiče. Hned jsem tu myšlenku ale zaplašila. Ne, to se určitě nestane!

Podobné myšlenky se mi naštěstí už nevrátily a já se ponořila do sladkého, bezstarostného spánku.