Válka ras

16. ČÁST

„To zvládneš, Alex. My ti věříme, všichni ti věří. Kdyby ti nevěřila Rada, nepošle nás pro tebe."

Chvilku jsem na ně koukala a v hlavě mi to šrotovalo. Když se stanu jejich Alfou, budu muset přijmout i určitou zodpovědnost.

„Když budu vaší Alfou, půjdou po mě démoni, ne?" budou chtít zabít Alfu, aby se potom mohli vrhnout na mojí smečku.

„Alex, démoni by po tobě šli stejně. Je jen otázkou času, než si pro tebe přijdou. Nezapomeň, že jsi Míšenec a oni už o tobě ví. Nebo alespoň vědí, že jsi tady v té vesnici a to jim stačí." Upřel na mě pohled Nik a ruce měl sepnuté v klíně. To bylo vážné.

„Jo, to asi nezměním, ale co moje rodina? Co moji kamarádi? Přijdou i pro ně?"

„Kde jsou tvoji rodiče?"

„V práci."

„Měli by na chvíli někam zmizet." Podíval se na mě s vážností v očích. Jenže tu byl problém. Jak vysvětlím rodičům, aby zmizeli?

Nik si zřejmě všiml mého výrazu a odhadl, nad čím asi tak přemýšlím. „Pomůžeme ti s nima, neboj."

„Ale jak? Přece se jen tak neseberou a neodjedou. Nenechají jen tak práce a kdybych jim řekla, že se jdu prát s démony, tak už tuplem neodejdou."

„My se o to nějak postaráme, neboj. Rada se o to postará."

„Ale jak?" rozhodila jsem bezmocně rukama.

„To nechej na ní, Alex." Promluvil konejšivě Robin a usmál se.

„Dobře."

„Dobře?"

„Budu vaše Alfa, ale Rada musí ochránit moje rodiče a Ninu."

„Kdo je Nina?" nechápal Nik.

„Ta holka, co se mnou byla v chajdě. Moje nejlepší kamarádka."

„Tak jo, ale kde je, že jsme jí od té neviděli?"

„Odjela na dva týdny na dovolenou."

„Tak o tu zatím postaráno je." Konstatoval Tom. „Ještě Alexiny rodiče."

„Jo, musím si zavolat." Nik se zvedl a přešel do vedlejší místnosti.

„A kdy se nějak projeví, že jsem vlkodlačí míšenec s lovcem?" zvedla jsem jedno obočí výš, než druhé a těkala pohledem z jednoho kluka na druhého. Nakonec se slova ujal Roman.

„Ale vždyť už se to trochu projevuje." Zazubil se.

„Jak?" vypadlo ze mě jen. Nic jsem teda nepostřehla.

„Tvoje oči se mění. Nevšimla sis?" mrkl na mě. Já hned vstala a přešla k zrcadlo, které viselo na stěně za mnou.

No páni.

Jasně, že teď jsem si už všimla. Dříve jsem měla oči spíš jako rozteklou hořkou čokoládu, kdežto teď měly barvu spíše okrovou a kolem zornic byl žlutý, skoro až zlatavý kroužek. Když jsem se teď dívala na moje oči, přišly mi až nepřirozeně zvláštní. Takové jsem ještě neviděla.

„Proč?" hlesla jsem a omámeně koukala do zrcadla.

„To se nám stalo všem. Změnila se naše barva očí a zesílili jsme. Zlepšil se nám sluch...."

Zase jsem si sedla do křesla a přemýšlela nad nadešlou situací. Čeká mě boj s démony, který musíme vyhrát i za cenu toho, že už se nedožiju dalších svých narozenin.