Válka ras

21. ČÁST

Omámeně jsem stála před krbem se zakloněnou hlavou a zírala na obraz, na kterém byla dívka. Dívka, která vypadala, jako moje přesná kopie.

Na obrazu jsem byla já!

Trošku jsem se smála a jednou rukou jsem si hrála s pramínkem čokoládových vlasů, které mi spadaly z ramenou až do půlky pasu. To byla snad jediná nepřesnost. Vlasy mám totiž jen po lopatky. Opírala jsem se o strom s černou kůrou a rudými listy. Byl to pravdu zvláštní strom a ještě zvláštnější mi přišel, když jsem si všimla plodů, které se až moc podobaly malým dýkám.

Na sobě jsem měla jednoduché tmavě modré šaty a jediný šperk, co jsem zahlédla, se mi skvěl na krku. Byl to stříbrný náhrdelník s obrovským černým kamenem zasazeným uprostřed.

Prohlížela jsem si své oči – na tom obraze – a všimla si, že ten, kdo ho namaloval, neopomněl ani maličkost. I přes to, že byl obraz vysoký, jsem si moc dobře všimla okrových duhovek se zlatým kroužkem kolem zornic. A myslím, že i kdybych nebyla míšenec s vynikajícím zrakem, nýbrž jen člověk, stejně bych si všimla, že mé oči mají nepřirozenou barvu.

„Nádherné dílo, že?" ozval se za mými zády hluboký, trochu chraplavý hlas. Otočila jsem se a spatřila starého muže v obleku, se založenýma rukama za zády. Hleděl na mě skrz silné sklo brýlí a jeho koutky úst se chvěly v mírném úsměvu.

„Na tom obraze jsem já! Proč?" spustila jsem rovnou, ani mě nenapadlo se zeptat, kdo to je, či co tu dělá.

Muž přistoupil blíž, až se najednou ocitl vedle mě a nespouštěl oči z toho obrazu. „Víš, Alexandro, tvůj příchod byl předpovězen o mnoho let dřív."

„Co prosím?" byla jsem zmatená.

„Nik se smečkou ti nemohl povědět všechno za tak krátký čas." Povzdechl si a podíval se mi do očí. „Rada existuje již od počátku věků. A v roce 1326 se Radě donesla informace o jednom mládenci, který prý viděl do budoucnosti. Měl pro nás správu o nějaké dívce, která jednoho dne přijde a všechno ukončí. Byl velice zdatný a namaloval pro nás podobiznu dívky, kterou viděl."

„On namaloval mě." Pořád jsem na to nevěřícně zírala a hlavou mi blikla myšlenka, co všechno se ještě o sobě dozvím. Jako by nestačilo, že jsem lodlak, nebo vlkovec. Ještě musím být předpovězena.

„To je paráda." Podívala jsem se na starce a začala uvažovat o tom, zda zasedá v Radě. Nejspíš ano, jinak by tady pravděpodobně asi nebyl. Bohužel jsem nevěděla, jak se mám k lidem z Rady chovat a tak jsem se prostě chovala dál tak, jak mi to přišlo nejvhodnější.

„Víš, ten náhrdelník, který máš na obraze vážně existuje. Nosila ho milenka císaře Rudolfa ll. Hraběnka Kateřina Stradová. Měla s Rudolfem tři syny a tři dcery, které císař nikdy neuznal za vlastní. Ale jí miloval. A tak jí Rudolf věnoval jednu ze svých kuriozit. Náhrdelník s černým rubínem. O tom rubínu se říkalo, že je temný, že všichni, kdo jej budou nosit, mu nakonec podlehnou, zešílí a zabijí se."

„Co bylo tedy s Kateřinou?" hltala jsem každé slovo starého pána.

„Kateřina se ode dne, kdy dostala náhrdelník, stahovala hlouběji a hlouběji do sebe, uzavírala se před světem. Po týdnu už téměř nevycházela ze svého pokoje. A po druhém týdnu skočila z okna.

Rudolf věděl, že kvůli tomu náhrdelníku, protože ještě, než se Kateřina zabila, nakreslila na zeď svou krví postavy, které se na ni sápou a strhávají jí kůži, šaty a onen náhrdelník z krku."

„Ale....proč ho mám na krku já?" vypískla jsem zděšeně. Když se Kateřina zabila kvůli tomu temnému rubínu, co dělá na mém krku?

„Dobrá otázka. Rudolf se narodil o 226 let později plus nějaká ta léta, kdy se k němu náhrdelník dostal. Tudíž ho náš umělec musel vidět ve své vizi."

„To jsem ale nemyslela. Proč ho mám na krku, když se z něj hraběnka zabila?"

„Ach tak. Kateřina byla pouhá lidská žena, kdežto ty jsi Míšenec. Domníváme se, že temný rubín na svět přinesli démoni a on svým nositelům našeptává různé věci. A lidé to nezvládají. Ani vlkodlaci a lovci, ale ty jsi obojí."

„Stalo se to více lidem?" vydechla jsem.

„Ano. Náhrdelník měli lovci, vlkodlaci i lidé a všichni dopadli jako Kateřina. Také namalovali obrázek svou krví a poté se zabili pádem z okna. Poslední záznam o vidění tohoto náhrdelníku pochází z roku 1892."

„A jak se dostával ke všem těm lidem?"

„To nevíme, Alexandro. Na to Rada doposud nepřišla."

Podívala jsem se na ten náhrdelník. Teď vypadal mnohem smrtelněji a nebezpečněji, než předtím. Venku začalo svítat a velkými okny do místnosti zasvítily první sluneční paprsky a ozářily mohutný stůl a můj portrét.

Nastalé hrobové ticho v místnosti přerušil až můj žaludek, který mi hlasitě připomněl, proč jsem vlastně vyšla z pokoje.