Válka ras

5. ČÁST

„Ahoj! Tak co je?" ozvalo se ode dveří a já otevřela oči. „To si sprintovala nebo co?" divila jsem se, protože normálním tempem to mám k Nině osm minut a ne jedu! „Ne, už jsem k tobě šla, chtěla jsem tě překvapit." Mrkla na mě a já se zamračila.

„Aha. A co kdybych dneska chtěla mít klid od tebe?"

„To bys nechtěla."

„Proč si to myslíš?" ušklíbla jsem se a čekala na její reakci. „Takovýho úžasnýho človíčka, jako jsem já nemá nikdo nikdy dost! Natož, abys ode mě chtěla mít klid. To tě nikdy nesmí ani napadnout!" vyvalila oči a já se musela smát. Ona je prostě magor. „Jasně, co já bych bez tebe dělala..." Nina si poklepala na rameno a obdařila mě jejím typickým úsměvem.

„Tak honem, co si mi chtěla?"

Nadechovala jsem se, že jí odpovím, když v tom mě přerušila. „Pane bože! Co se ti to stalo?!" vyjekla a ukázala mi na sedřené a zarudlé dlaně. „To jsem ti právě chtěla říct."

„No tak honem, povídej!" pobídla mě a usadila se vedle. Řekla jsem jí všechno o tom, jak jsem si myslela, že sním a on to vlastně nejspíš ani sen nebyl. Když jsem skončila, nastalo v domě ticho. Nina na mě koukala a já koukala na ní. Čekala jsem, jaké moudro z ní vypadne.

„Tohle se ti teda stalo v lese? A cos tam dělala? To jsi jako náměsíčná?" mračila se a bylo vidět, jak jí to v hlavě šrotuje.

„Já nevím, ale říkám ti, že to bylo hrozný. Hlavně ty oči. Nin, já to nechci zažít znovu!"

„Neboj, to se určitě nestane. A třeba se ti to opravdu jen zdálo, že si byla v lese. Třeba jsi byla jen náměsíčná a stalo se ti to tady u baráku." Snažila se mě Nina uklidnit, ale tohle moc nepomohlo. „Já nevím, vážně nevím." Složila jsem si hlavu do dlaní a lokty opřela o kolena. Chtěla jsem Nině navrhnout, že se tam na to místo chci podívat znovu. A když už jsem se nadechovala, zazvonil mobil. „Ano?" zvedla to Nina a já zkoumala její výraz. „Cože?!" vyjekla najednou a vyskočila na nohy. „Vždyť jste říkali, že se nikam nejede!" zvýšila hlas. „Hned, ale já.......V kolik?........Jo, hned jdu."

Vytípla hovor a mobil zastrčila do kapsy. „Co se děje?" zeptala jsem se a narovnala se na gauči. „Hele Alex, promiň, budu muset jít. Víš, jak jsme měli jet k moři? A jak se to to zrušilo?" chrlila ze sebe a já jen přikyvovala. Nina měla jet s rodiči a bratry na dovolenou k moři, ale zrušilo se to, protože její otec měl v práci pohotovost. Teď se to, zdá se, změnilo. „No, tak teď mi mamka volala, že tam odlétáme za čtyři hodiny." Super.

„Takže asi musíš domů."

„Jo."

„Tak běž, ať si stihneš všechno sbalit. A kdy že se vracíte?"

„Za dva týdny. Zvládneš to beze mě?" povytáhla jedno obočí.

„Bez tebe se nezvládnu ani vyčůrat. Netuším, co tu budu dělat sama dva týdny!" řekla jsem trošku sarkasticky, ale taky jsem to myslela vážně.

„Dobře, vidím, že budeš v pořádku." Usmála se na mě a já na ní.

„Jasně, tak pa a užij si Španělsko!"

„Něco ti přivezu!" křikla na mě ještě naposled a zavřela za sebou vchodové dveře. Zbyla jsem v našem velkém domě úplně sama a vůbec jsem netušila, co budu dělat dva týdny bez Niny. Ona mi vždycky zpestří den.

O deset minut později jsem si už obouvala botasky a vycházela z domu. Musím se jít podívat zpět na tu chatu a klidně sama.