Válka ras

11. ČÁST

„No a proč teda Rada neudělala něco s tím, co se stalo lovcům? A taky s nimi spolupracovali? A kdo v tý radě je?" vychrlila jsem ze sebe otázky jako sopka lávu.

„Rada s lovci také spolupracovala. Snažili se společně démony porazit a poslali s lovci i cvičené vlkodlaky. Jenže démonům se tenkrát nějak podařilo vyhrát. Radě poslali hlavy padlých. V těch krabicích byly hlavy i našich rodičů." Nastalo ticho. Cítila jsem se, jako by mě přejel parní válec. Udělalo se mi špatně. Nikovy, Tomovy a Adamovy rodiče zahynuli před pěti lety ve válce proti démonům. „To-to mě mrzí." Vypadlo ze mě po chvíli. Nevěděla jsem, co jiného mám říct. Tom se na mě smutně usmál a já v jeho očích viděla tu bolest, kterou prožíval, když přišel o rodiče a kterou zřejmě prožívá stále, každý den znova a znova. Čekala jsem, až jeden z nich bude pokračovat, protože jsem nedokázala odhadnout, jak se cítí a já rozhodně nechtěla otevírat staré rány, u kterých jsem si nebyla jistá, zda se vůbec zacelily nebo někdy zacelí. Nakonec spustil Nik. „Byl to hrozný pocit, vrátit se domů, kde místo rodičů na tebe čeká cizí chlap." Představila jsem si patnáctiletého Nika, jak se vrací ze školy domů a tam na něj čeká někdo zcela cizí. Vehnalo mi to slzy do očí. Několikrát jsem zamrkala, abych je rozehnala. „Toho muže poslala Rada a poslala je pro nás pro všechny. V sídle Rady nám řekli, co se stalo našim rodičům a taky právě tehdy jsme se seznámili se zbytkem smečky."

„Cože? Takže zbytek kluků taky nemá rodiče?" to byl další šok. Takže oni jsou sirotci všichni.

„Jo. Rada nás vychovala, Rada nás vycvičila a Rada si z nás udělala vojáky. Další pěšáky do války, kterou lovci prohráli." Mlčky jsem čekala, až Nik bude pokračovat. „Sdíleli jsme tam jeden velký pokoj a stali se přáteli. Byli jsme na tom špatně všichni, ale nejhůř na tom byl Tom." Položil mu ruku na rameno tak, jak to kluci dělají.

„Jo, bylo to pro mě hrozný. Ze začátku jsem se chtěl zabít, abych mohl být s nimi. Toužil jsem aspoň po tom, abych se mohl rozloučit. Pak mi ale Rada dala nový smysl života."

„Jaký?" vypadlo ze mě se zatajeným dechem.

„Pomstu. Nabídla mi, že svoje rodiče můžu pomstít a oni mi k tomu pomohou." Zatnul ruce v pěst a přes obličej mu přelétl stín.

„A to ani Rada neví, jak se to démonům povedlo?"

„Ne. Nikdo nepřežily, aby nám to řekl."

„No a proč lovci neutekli k Radě, aby je před démony ochránila?"

„Snažili se, Alex. Snažili. Ale většina mužů byla v té válce a ženy a děti neměli nepřipravení proti tolika démonům šanci. Rada poslala svoje lidi, ale ti vždy nalezli to samé – mrtvoly, krev, všichni povraždění. Uklidili to, aby se o tom nedozvěděli lidé. To by způsobilo rozruch, všichni by to začali prošetřovat. A rody lovců tak zanikli."

„A co jejich příbuzní? Ty přece musel někdo postrádat, ne?" nechápala jsem, jak moli démoni povraždit tolik lidí a nikdo si nevšiml, že chybí.

„Já nevím, Alex. S tímhle se nám Rada tak detailně nesvěřovala. Prostě nějak zahladila stopy."

„To ti mrtví neměli ani pohřeb?" nešlo mi to nějak z hlavy. V tu dobu přeci muselo být kvanta mrtvých lidí.

„Ale ano, pohřeb se konal. Byli důstojně pohřbeni všichni lidi, i ti, kterých tělo se nikdy nenašlo. V sídle jsou v kameni vytesána jména všech padlých."

„Kde je to sídlo?"

„V Mnichově, v Německu."

„No a jak jste se dostali ke mně?" položila jsem konečně otázku, na kterou jsem se chtěla zeptat už od začátku.

„To se má tak," Zazubil se na mě Adam a já k němu stočila pohled. „Našla tě Rada." Mrkl na mě a vyhoupl se na stůl.

„Jak?" klesla mi čelist na zem.

„Víš, od nám neznámého zdroje se k Radě doneslo, že jedna vlčice je těhotná. A dítě čeká s lovcem. Radě bylo jasné, že když se o dítěti dověděli oni, brzy se to dozví i druhá strana a ti budou chtít dítě zabít. Do té doby se ještě nestalo, že by se tyhle dvě rasy zkřížili. Vlci i lovci vždy dbaly na čistotu rasy. Pro vlčici poslali lidi, ale ona byla velmi dobrá v tom, co dělala. Před Radou a démony se úspěšně schovávala celých devět měsíců, jenže pak lidi od Rady jí našli zavražděnou, ale dítě nikde. Prostě se nikdy nenašlo. Až do teď." Významně se na mě všichni tři podívali a mně hlasitě zakručelo v břiše.

„Sakra, kolik je hodin?" vyskočila jsem ze židličky, která se už pomalu stávala nepohodlnou.

„Dvě." Odpověděl mi Tom a zastrčil si mobil do kapsy. Ty brďo! Jsou dvě hodiny odpoledne a jediné, co jsem za tenhle den snědla, bylo ráno jablko. Nedivím se, že mi kručí v břiše.

„Měla bych se jít domů naobědvat. A vy také."

„Dobře, ale sejdeme se tu potom znovu?" podíval se na mě tázavě Nik.

„Myslím, že dnes už ne. Bylo toho docela hodně a já to všechno musím vstřebat." Vykročila jsem rázně ke dveřím a vyšla ven z chaty. Myslím, že jsem nemusela klukům říkat, kde mě najdou. Určitě to vědí.