Válka ras

1. ČÁST

„Lesy nejsou oblaka, lze jimi bloudit."

Rozrazila jsem dveře a vběhla do domu. Slunce již zapadalo, ale pořád bylo dost světla na to, abych se v domě orientovala a rozpoznávala předměty na botníku. Čapla jsem velkou baterku, kterou taťka nosívá na posed a vběhla do svého pokoje, kde jsem ze skříně vytáhla tašku přes rameno, dostatečně velkou na to, aby se mi do ní vešla baterka. Potom jsem za sebou zabouchla vchodové dveře a pádila na cestu, kde na mě čekala Nina. „Máš to?" špitla mým směrem a po očku koukla na mé rodiče, kteří se nacházeli nedaleko nás na dvoře. „Jasně" odpověděla jsem a strčila jí do ruky tašku, kterou si ihned dala přes rameno. Já vykročila k rodičům. Nechtěla jsem, aby viděli tu tašku, protože kdyby jí viděli, určitě by se ptali, co v ní mám. A kdyby se dozvěděli, co v ní mám, ptali by se, na co to mám a já jim rozhodně nechtěla povídat o tom, jak s Nin chceme trávit večer. „Mami, jdu k Nině!" křiknu a už se obracím, abych konečně unikla z jejich zorného pole. „Počkej, počkej. Kdy se vrátíš? Už máš sedm hodin." zadrží mě mamka. Protočím oči a obrátím se zpět k ní. „No, já nevím...Ale je léto a prázdniny!" argumentuji.

„Tak u sebe měj aspoň mobil. Když se pak budeš bát, napiš mi, klidně pro tebe dojdu."

„Nebojím se, už nejsem malá." povzdychnu si a nervózně podupávám. Už chci jít! „Tak běž. A do deseti doma!" křičí na mě ještě mamka, ale to už vidí jen naše záda.

„Už jsem si myslela, že nás tvoji rodiče nepustí." promluvila po chvilce Nina.

„Jo, to já taky. To by nám trošku překazilo plány."

„Trošku? To by nám zkazilo celý večer!" vykřikla a vyvalila na mě ty její velký modrý kukadla.

„No jo, já vím. Hlavně v lese tak nekřič, co kdyby tam někde byl vrah?" koukla jsem na ní a pokusila se udělat hrozivý úšklebek. Uchechtla se a zavrtěla hlavou. „Co myslíš, že tam bude?" zeptala se mě a já nevěděla, co odpovědět. Pokrčila jsem rameny. „Netuším. Nahoře jsem nikdy nebyla a naši mi vždycky říkali, že tam nesmím chodit. Kvůli Sáře."

Odpovědí mi bylo jen zabručení. Oběma nám na mysli vytanul ten novinový článek, ve kterém se psalo o útoku zvířete. Stalo se to sice před pěti lety, kdy mi bylo dvanáct, ale i tak si skoro přesně pamatuji slovo od slova, jak to v něm stálo. Moje rodiče to tehdy docela vyvedlo z míry. Nemohla jsem chodit ven s kamarády, maximálně nikam daleko a hlavně ne na louku u lesa. I houbaři se ten rok neopovážili byť jen do toho lesa nakouknout. Úplně na vrcholu totiž zemřela moje kamarádka. No, spíš to byla moje spolužačka. Nedá se říct, že jsme si nějak moc rozuměly, nebo že by jsme byly kamarádky na život a na smrt, to teda ne. Ale zdravily jsme se a jednou jsme spolu dělaly pokus na fyziku. Její devatenáctiletá sestra jí měla ten den hlídat, protože rodiče odjížděli na služební cestu a ani jednomu se nelíbilo, že by měla zůstat jejich dvanáctiletá dcera doma sama, hlavně v noci. Takže jí nechali na krku starší sestře, které se to samozřejmě vůbec nelíbilo, jelikož měla své plány. Takže vymyslela kompromis. Vzala s sebou Sáru do lesa na párty, kterou pořádal její – teď už bývalý – přítel. Hořel táborák, pilo se.. hodně se pilo. A když se ráno partička vzbudila, čekala je děsivá podívaná. Tělo Sáry bezvládně leželo roztrhané na kusy vedle uhaslého táboráku. Z různých zdrojů – od každého se příběh ovšem trochu lišil - jsem se dozvěděla, že měla být celá od krve, chybělo jí dohromady sedm prstů, které se našli dál od tábořiště a tvář měla zkřivenou ve smrtelné agónii bolesti. Zřejmě umírala dlouho a velmi bolestivě. Její rodiče se z toho úplně zhroutili a nepřestali si nikdy vyčítat, že odjeli. Sářina sestra skončila v psychiatrické léčebně a dodnes se z toho šoku nevzpamatovala.

A teď, po pěti letech jsme se s Ninou z nudy rozhodly jít se na to místo podívat. A aby to bylo zajímavější, rozhodly jsme se jít v noci. A koho to byl nápad? Samozřejmě, že můj. Padají ze mě samé dobré nápady. A Nina, jakožto moje nejlepší kamarádka nikdy můj návrh neodmítne.