The Weakness /Narry

Prolog

/Niall's POV/

Víra v osud je to, co spojuje i na první pohled nesourodé jedince po celém světě. Co je to vlastně zač, ten osud? Dá se před ním schovat, utéct? Lze změnit to, co nám údajně bylo přeurčeno, nebo před tím není úniku? Dřív, když jsem býval malý, jsem v podobné věci věřil, postupem času, zejména během dospívání, má víra ochabovala, až vymizela úplně. Od svého patnáctého roku bloudím po tomto světě bez víry, nevěřím dokonce ani sám v sebe.

A o lásce na první pohled se raději nezmiňuji. Jak můžete vědět, že milujete někoho, koho ani trošku neznáte a soudíte jej jen podle vzhledu? Vzhled není vše... Ano, přesně to jsem si ještě před pár týdny taky říkal. Jenže pak se stalo něco, co by mě nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech. Něco, na co jsem nebyl připravený. Něco, co mě dokázalo pozměnit natolik, že jsem přestával poznávat i sám sebe. Začal jsem díky tomu v sobě objevovat své přednosti, ale zároveň i ty nejhorší slabiny.

Spatřil jsem JEJ a ačkoliv jsem toho člověka nikdy předtím neviděl, mé tělo se začalo chovat tak, jakoby tento neznámý kluk s kudrnatými vlasy a nádhernýma zelenýma očima byl součástí mne samotného. Nikdy předtím jsem nebyl natolik mimo realitu, abych zůstal stát jako paralyzovaný a ohromeně pozoroval každý jeho pohyb. Byl jsem jím naprosto okouzlený, jako bych před sebou spatřil anděla.

Ode dne, kdy se tento pozoruhodný člověk dostal do mého zorného pole, nemyslel jsem na nic jiného. Neznal jsem jej, nevěděl jsem o něm naprosto nic a moje plachost mi nedovolovala riskovat a zjišťovat si o něm jakékoliv informace. Nekonečné bloudění kolem kavárny ale přineslo svoje ovoce v podobě jeho pozornosti. Jak jsem se ale již přesvědčil, na skutečnou lásku jsem nikdy nebyl a stále nejsem připravený, což se projevuje v mém chování...

V minulosti jsem se nejednou spálil. Byl zahnán do kouta. Kvůli své orientaci a nenávisti projevované od některých lidí jsem bloudil v temnotách své duše se snahou najít sám sebe. Ztratil jsem spoustu lidí, o kterých jsem si myslel, že jim mohu věřit, naopak se mi ale potvrdilo, že lidé, kterým na vás skutečně záleží, zůstanou. Pochopení se mi dostalo od těch nejdůležitějších lidí, mé rodiny. Nebýt nich, toulal bych se po ulicích Dublinu ve snaze uniknout před sebou samotným. To oni mě donutili, abych se v životě někam posunul, dali mi peníze, rady do života a poslali mě do Londýna, kde jsem, podle nich, měl větší šanci začít žít odznovu.

Ze začátku to vypadalo nadějně, byl jsem přijat na svoji vysněnou školu a myslel si díky tomu, že můj život získal nový cíl. Celé se to však nevyvinulo úplně podle mých představ a do mého života vstoupily zcela nečekané události. Nevím, zda-li by byli moji rodiče pyšní, kdyby viděli, jak sám postávám v nákupním centru, kterým denně projdou snad tisíce lidí, a svůj zrak upínám na jednu jedinou osobu. Na osobu, jež ve mě probudila malého, naivního, zamilovaného kloučka.