The Weakness /Narry

2.

/Niall's POV/

Vzbudily mě jemné paprsky zimou oslabeného slunce a já si zmoženě promnul oči. Ze včerejšího večera jsem si nepamatoval vůbec nic. Posadil jsem se a důkladněji si prohlédl místnost, ve které jsem se nacházel. Jak jsem se sem, sakra, dostal?! Bolest hlavy spojená s únavou a hlavně částečnou ztrátou paměti mě donutila položit se zpátky do měkkých peřin.

"Dobré ráno, Nialle," zašvitořil hlas, o kterém jsem věděl jen to, že jsem jej v životě neslyšel, "jak ses nám vyspal? Doufám, že dobře."

Zaměřil jsem svůj zrak směrem ke dveřím, v nichž stál majitel onoho neznámého medového hlasu. Na tváři měl zářivý úsměv, avšak jeho jasně modré oči v sobě skrývaly něco, z čeho jsem neměl ani trochu dobrý pocit. Neposlušné hnědé vlasy padající mu do očí se pokusil zkrotit šedou beanie, na jeho už na první pohled vypracované hrudi se vypínalo černé Adidas tričko, které doplnil tepláky, také Adidas, stejné barvy. Znovu jsem toho člověka přejel očima, od hlavy až po špičky jeho bosých nohou a můj stále ještě unavený a zmatený mozek došel k závěru, že ať se stalo cokoliv, mám to nechat tak, jak to je.

"Jde to," promluvil jsem na něj rozespale, "jenom si nepamatuju nic z toho, co se včera stalo a jak jsem se sem dostal..."

Přikývnul. "No, jo, to se dalo čekat, kdybys jenom viděl, jak ses zřídil... Nemohl jsem to nechat jen tak. Jsem Louis mimochodem, jestli se ti z hlavy vytratilo i moje jméno."

"K čemu všemu včera došlo?" šokovaně jsem se posadil a až teprve v té chvíli zaregistroval, že jsem celý nahý.

"No, potkal jsem tě v baru, když jsi byl už dost namol, chvíli jsme se líbali a pak odešli sem, kde jsme..."

"Děláš si srandu?!" nenechal jsem ho to dopovědět, přesně jsem tušil, kam tím míří.

"Na svou obranu musím říct, že jsem tě do ničeho nenutil, do všeho jsi šel úplně dobrovolně." Snažil se mě utěšit, jeho slova však měla přesně opačný účinek.

"Víš, já... No, zkrátka..." Nevěděl jsem, co říct, zakryl si obličej rozklepanýma rukama a dal se do pláče.

"V klidu, není to žádnej konec světa. Na, tady máš moje oblečení, doufám, že ti bude. Neboj, to tvoje jsem ti složil, máš ho tady," ukázal na židli nacházející se kousek od postele, "tak se v klidu obleč a přijď do kuchyně, připravil jsem ti snídani." S těmito slovy se otočil, opustil pokoj a s ním i mě, oplakávajícího své neuváženě ztracené panictví.

Věděl jsem, že zírání do prázdna mi nepomůže, a tak jsem se zvednul a začal na své nahé tělo natahovat Louisovo oblečení, které mi předtím položil na kraj postele. Už oblečený jsem přišel do kuchyně, kde Louis seděl na židli u jídelního stolu a žvýkal sousto svého toastu.

"Vida, že ti to trvalo." Otočil se na mě, "pojď, sedni si za mnou a něco si dej, mám tady jak toasty, který si můžeš namazat čímkoliv chceš," prstem ukázal na talíř plný toastů z tmavého pečiva, "tak cereálie s mlíkem, je to jenom na tobě. Doufám, že piješ čaj, protože toho jsem uvařil spoustu." Mlčky jsem přikývl, hledajíc vhodná slova, která by co nejlépe vyjádřila mé pocity. Louis vytušil, o jakém tématu bych rád mluvil, a sám začal..

"Vím, že si chceš promluvit o tom, co se včera stalo..." Pokýval jsem hlavou.

"No, našel jsem tě v baru, byls už dost namol a rozhodl ses vydat právě k mýmu stolu, tak jsme si chvílu povídali a začali se líbat, no a pak jsem navrhl, že by bylo lepší jít ke mě do bytu a tys souhlasil. No a co bylo dál, si doufám domyslet dokážeš..." řekl a položil mi ruku na rameno, "ale neboj, žádný nemoci nemám a kondom jsme použili."