The Weakness /Narry

13.

/Niall's POV/

Krátké ticho, během něhož byly z předsíně slyšitelné pouze tiché vzlyky pro mě neznámého návštěvníka, narušilo prudké bouchnutí vstupními dveřmi a následné zamknutí. Louis se vzápětí objevil na prahu kuchyně. Bylo patrné, jak moc se snaží zůstat v klidu, ačkoliv to v něm vřelo.

"Můžu se zeptat, kdo to tady byl?" pípnul jsem nesměle, bál jsem se, že na mě začne okamžitě vřískat, že mi do toho nic není.

"Jenom nějaký nevyřešený věci z minulosti. Už je to v pořádku." řekl klidným hlasem a na rtech se mu objevil slabý náznak úsměvu, čímž mě ale rozhodně neuklidnil. 

Přikývnul jsem, zatímco se mi v hlavě utvářela další spleť myšlenek. Co myslel tím 'nevyřešený věci z minulosti'? Co když šlo o kluka, který byl dříve na pozici, na které se nacházím já? Tím by se vysvětloval jeho pláč. Měl jsem nutkání zeptat se na víc detailů, ale neudělal jsem to, protože víc jsem toho o Louisově minulosti vědět nepotřeboval. Bylo mi z něj zle, ale na to, abych jej opustil, jsem na něj byl až příliš citově vázán.

Dojedl jsem, položil talíř do dřezu a mlčky odešel do ložnice, kde jsem se položil na postel a snažil se ze sebe vytěsnit paniku, jež mě ovládala. Netušil jsem, co dělat, mohl jsem jít za Louisem a nechat si celou situaci vysvětlit, ale bál jsem se. Těžko říct, čeho jsem se bál víc, jestli za to mohl strach z jeho reakce, nebo z toho, co bych se od něj dozvěděl. 

Nikdy jsem nedokázal dobře snášet stres. Mohl jsem se snažit být sebevíc klidný, ale jakmile došlo na jakoukoliv situaci, kterou jsem přehodnotil jako bezvýchodnou, můj mozek a v zápětí i celé tělo jako by se přeplo na podivný režim, jenž neměl s rozvážným jednáním nic společného. Na jakoukoliv zbrklou reakci jsem však neměl dostatek energie, po několika desítkách minut usilovného přemýšlení, které mě vyčerpalo víc, než jsem čekal, jsem se ponořil do hlubokého spánku.

/Louis' POV/

"Jsem úplně na dně a za všechno můžeš ty!" Hra na city je snad to jediné, v čem Jacob vždycky vynikal. Polkl jsem a zhluboka se nadechl ve snaze nenechat se jeho ubohým hraním si s jednou z největších lidských slabin jakkoliv ovlivnit či dokonce obměkčit.

"To mě nezajímá! Vypadni!!" zařval jsem ve snaze probudit v Jacobovi respekt, což se mi nakonec podařilo. V očích se mu objevily slzy, čímž mě na okamžik vyvedl z míry. Chvíli jsme tam jen stáli, naše obličeje od sebe dělilo jen pár desítek centimetrů a já si uvědomoval, že s jeho odchodem odešla i část mojí minulosti. 

"Dobře. Tak já teda jdu. Měj se." zašeptal zlomeným hlasem. Jeho silně submisivní povaha opět vyplula na povrch. Setřel si slzy z tváří, sklopil zrak a odešel, přičemž nezapomněl za sebou prásknout dveřmi.

Hlavou mi bleskla vzpomínka na okamžik, kdy jsem jej spatřil poprvé. Tehdy neměl sebemenší tušení, jak moc mu každý okamžik strávený v mojí společnosti změní život. A to doslova. Nikdy předtím jsem nepoznal nikoho, kdo by se na mě dokázal tolik fixovat. On byl prvním člověkem, na kterém mi záleželo víc, než jsem si byl ochoten přiznat. Nemohl jsem dopustit, aby to zašlo až příliš daleko, proto jsem se rozhodl, že se jej zbavím v ne zrovna lehké etapě jeho života. Bylo mi úplně jedno, že mu tou dobou zemřel otec na rakovinu a celá jeho rodina na tom byla po finanční stránce víc než mizerně. 

Poté, co odešel z mého života, se mi značně ulevilo. Své skutečné city jsem skryl hluboko pod pokličku a získal tak pocit, že již nikdo ve mě tuto slabinu nedokáže objevit. To jsem si myslel do doby, než se do mého života rozhodl vstoupit další člověk, tentokrát nevinně vyhlížející blonďáček, jenž si mě dokázal podmanit za velmi krátkou dobu.

I u Nialla jsem se velmi bál, že nebude slepý a pozná, že ve skutečnosti nejsem takový tvrďas, jak jsem se vždy snažil působit. V tomto ohledu mi velmi pomáhají mé sadistické sklony, díky nimž se mi daří moji, dá se říct, citlivou stránku alespoň trochu zamaskovat.

Vrátil jsem se zpět do kuchyně a dělal vše pro to, abych působil co nejklidnějším dojmem. Niallovi, jenž stále jedl, však nic neuniklo. Propaloval mě pohledem a já tušil, že mu budu muset naznačit, jaká vzácná návštěva se mě rozhodla poctít svou přítomností.

"Můžu se zeptat, kdo to byl?" zeptal se hlasem, z něhož takřka křičelo malé sebevědomí a strach. I přes bojácný tón jeho hlasu jsem však byl já tím, kdo znejistěl. Polilo mě horko a jediné, co jsem chtěl udělat, bylo utéct někam hodně daleko. Chtělo se mi křičet. Pohrával jsem si s myšlenkou, že mu prozradím, jak to s Jacobem ve skutečnosti bylo. Naštěstí jsem se ale včas vzpamatoval a se zdánlivě klidným výrazem odpověděl, že jde jen o nevyřešené záležitosti z minulosti. Niall jen mlčky přikývl, vstal, odnesl svůj talíř do dřezu a odešel do ložnice.

Snad poprvé jsem měl strach, že ode mě odejde. Nevím, co bych dělal, tak odevzdaného submisiva není zrovna lehké najít. A to byl hlavní důvod, proč bych udělal vše pro to, abych si ho udržel. Děsilo mě, jak moc si mě podmanil, i když jsem se před ním snažil předstírat pravý opak. 

/Z pohledu třetí osoby/

Od Niallova odchodu Harry sice trpěl, ale hospitalizace v nemocnici mu alespoň trochu pomohla, co se týče psychické odolnosti. Postupně se navracel do běžného života, cítil se silnější než kdy předtím, přesto věděl, že bez Nialla nikdy nebude kompletní. Každý třetí den chodil na sezení se svým lékařem, který s radostí pozoroval značné pokroky, jež Harry dělal.

Jako by se role obrátily, tentokrát byl Niall tím, kdo kvůli jejich vzájemnému odloučení trpěl nejvíce. Kdyby mohl a byl na to dostatečně odvážný, okamžitě by se vydal do Harryho bytu, aby se ujistil, že je v pořádku, avšak strach z odmítnutí ho nutil držet si odstup. Přesto mu to nedalo a čas od času se procházel kolem kavárny, kde byl Harry stále ještě zaměstnán. Pokaždé, když jej tam nespatřil, se sklopenou hlavou odešel pryč, zatímco se mu v hlavě vířilo velké množství nezodpovězených otázek.

/Harry's POV/

"Seš si jistej, že to zvládneš? Ani nevíš, jakej jsme o tebě měli všichni strach." usmála se na mě Lindsey a mateřsky mě pohladila po rameni. Přikývl jsem. Byl jsem jí neskutečně vděčný, nevím, co bych bez ní a její empatie dělal. Od mého návratu z nemocnice uplynul sice teprve týden a doktor nebyl moc šťastný, že jsem trval na tom, že chci co nejdříve do práce, ale po několika hodinách usilovného přesvědčování nakonec svolil.

I kdyby mě měla čekat pouze další z obyčejných, jednotvárných směn, užíval bych si každý moment. Protože moje práce je jedna z mála věcí, na kterých mi skutečně záleží, a i když je občas náročné některým zákazníkům zcela vyhovět, za nic na světě bych ji nevyměnil. Něco mi ale od samého začátku říkalo, že moje první směna tak úplně obyčejná nebude, což se mi potvrdilo poté, co se mezi zákazníky objevila známá tvář s nebesky modrýma očima.

Na sobě měl šedý kardigan, bílé tričko a jeho oblíbené černé skinny jeans s díry na kolenou. Vlasy měl nedbale upravené způsobem, jenž je typický jen a pouze pro něj. Nedokázal jsem od něj odtrhnout pohled, čehož si okamžitě všimnul. Profesionalita, která ze mě do té doby vyzařovala, se rázem vytratila a já se začal chovat jako dvanáctiletý zamilovaný puberťáček.