The Weakness /Narry

10.

/Harry's POV/

Pomalu ode mě odtáhl svůj obličej. Úsměv, jenž se mu vzápětí objevil na rtech, působil nenápadně, dal bych ale ruku do ohně za to, že ukrýval velké množství emocí. Svým pohledem sklouznul na moji ruku, kterou opatrně spojil s tou svojí. Nevěděl jsem, jak reagovat. Snažil jsem se uspořádat nepořádek v myšenkách, který mi tento modrooký blonďáček způsobil, bylo mi však jasné, že to rozhodně nebude jednoduché.

Chtělo se mi křičet štěstím, ale zároveň i strachem z hrozící přílišné citové závislosti na někom jiném. Tak dlouho jsem se vyhýbal jakýmkoliv náznakům citů, až jsem se do onoho zrádného začarovaného kruhu sám dostal. Byl jsem chycen do sítě, ze které není úniku.

Boj odehrávající se v mé hlavě byl stále silnější a to mě ničilo ze všeho nejvíc. Nejradši bych utekl a už se nevrátil, zároveň jsem ale věděl, že pomyslný magnet, který mě táhne k Niallovi, je silnější než můj instinkt.

Zůstanu-li s Niallem, zničím ho. Odejdu-li od něj, zničím sám sebe. Složité a jednoduché zároveň. Raději bych zničil sám sebe, než abych ublížil tak nevinnému a křehkému stvoření. Jediný pohled do jeho očí mi však napovídal, že kdybych od něj skutečně odešel, zničilo by to i jej.

Ze zamyšlení mě vytrhlo náhlé zaklepání na dveře. S Niallem jsme si vyměnili nervózní pohledy a neochotně rozpojili naše ruce. 

"Dále." pronesl jsem hlasem klidným a vyrovnaným natolik, že to překvapilo i mne samotného.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vešel lékař, jenž mě měl po celou dobu hospitalizace na starosti. Na tváři měl optimistický úsměv a v pažích svíral složku plnou papírů.

"Přináším vám samé dobré zprávy, můžete mi podepsat pár papírů a pustíme vás teď hned." řekl, na stůl položil svoji složku a začal z ní vytahovat dokumenty potřebné k mému propštění.

Přikývl jsem, jeho slova mi vykouzlila úsměv na rtech, který byl, po dlouhé době, zcela upřímný. Bylo velmi zvláštní znovu okusit pocit, kterému jsem se tak dlouho podvědomě vyhýbal. Pocit, za kterým se spousta lidí žene s vidinou naděje a odproštění se od bolesti.

Podepsal jsem několik papírů, čímž jsem souhlasil s okamžitým propuštěním. Zároveň jsem se začal psychicky připravovat na návrat do místa, kde jsem podlehl svojí slabosti a málem se zničil. A to doslova. Jediný pohled na Nialla, který mě celou dobu pozoroval rozzářenýma očima, odehnal všechny mé negativní myšlenky a vzpomínky.

Rozloučili jsme se s doktorem a vydali se do mého bytu, který se nacházel jen asi 15 minut pěšky od budovy nemocnice. Jakmile jsme opustili vchod nemocnice, automaticky jsem spojil svoji ruku s Niallovou. Nepamatuji si, kdy naposledy jsem toto drobné a přesto silné gesto udělal nenuceně, sám od sebe. Po celou cestu ani jeden z nás nepronesl jediné slovo. Nejednalo se však o žádné trapné ticho, ale o takové ticho, jímž jsme si mlčky užívali přítomnost jeden druhého.

/Niall's POV/

Drželi jsme se za ruce a bok po boku procházeli ulicemi Londýna. V době, kdy jsem celé dny nervózně postával před kavárnou, v níž Harry pracoval, se mi ani nesnilo o tom, že by to celé mohlo takto dopadnout. Další důkaz nepředvídatelnosti života, nikdy nevíte, co se může stát.

"Tak, jsme tu." prolomil Harry ticho, jenž mezi námi celou cestu panovalo. Společně jsme se zastavili před starší cihlovou budovou. Harry rozpojil naše ruce a z kapsy vytáhl klíče, jimiž vzápětí odemknul vstupní dveře a my tak mohli vstoupit dovnitř. Chodby působily stísněným dojmem, přesto jsem se při jejich průchodu cítil klidněji a více v bezpečí, než na chodbách domu, kde se nacházel byt Louise.

Louis... Už pouhé vyslovení jeho jména nahlas ve mě vzbuzuje smíšené pocity, přičemž ty negativní značně převažují. Nikdy v životě jsem neměl možnost poznat někoho tak sobeckého. Vždy o sobě tvrdil, že je velmi štědrý, s čímž jsem mohl souhlasit jen v případě, pokud bych bral v potaz pouze materiální stránku. Já se ale zaměřoval spíše na duchovní stránku věcí, z tohoto pohledu pro mě nedokázal udělat vůbec nic. Měl jsem veliké štěstí, že věřil všem mým povídačkám o náročné škole a zdlouhavém učení se v knihovně, zatímco ve skutečnosti jsem byl s člověkem, který mě bral takového, jaký jsem. Od samého začátku mého "vztahu" s Louisem jsem věděl, že na nějakou romantiku můžu rvonou zapomenout. Ačkoliv bych to nikdy nepřiznal nahlas, prodal jsem sebe a hlavně svoje tělo jako laciné zboží. Nechal jsem se připravit o poslední kousek důstojnosti, a to jen a pouze za vidinou lepšího života.

Již při příchodu do Harryho malého stísněného bytu na mě dýchl pocit bezmoci. Jakoby ze mě něco neviditelného vysávalo veškerou energii. Šedé zdi, vyzařující pochmurnou, až depresivní náladu, pohlcovaly veškerou moji pozitivní náladu a zanechávaly mi jen a pouze ty nejčernější myšlenky. Prostor, ve kterém jsme stáli, nebyl nijak malý, malým a stísněným jej dělala negativní energie, jež se tu nahromadila.

"Tady... Tady vážně bydlíš?" vydechl jsem šokovaně.

"Uhm... Jo. Chtěl jsem říct něco ve stylu 'vítej v mým útulným bytečku', ale podle tvýho výrazu jsem usoudil, že by to nebyl nejlepší nápad." Věnoval mi skleslý pohled.

"Tady zůstat nemůžeš." promluvil jsem rázně, "nemůžu tě tady jen tak nechat a odejít. Pamatuješ si mou kamarádku Nancy?" Mlčky přikývnul.

"Nancy žije sama v bytě pro tři osoby a hledá spolubydlící, mohl bych se s ní domluvit, že bys bydlel u ní."

"To bys pro mě vážně udělal?" zavzlykal štěstím a opatrně mě obejmul.

"Bez váhání, pro tebe cokoliv." zašeptal jsem mu do ucha a spontánně spojil naše rty. Moje gesto Harryho překvapilo. Okamžitě však začal spolupracovat, z čehož jsem odvodil, že nebyl překvapen jinak než příjemně.

Přál jsem si, abychom takto mohli zůstat už navždycky a nemuseli se jeden od druhého ani na moment odloučit. Jenže toto mé přání se rozplynulo v okamžiku, kdy mi začal zvonit mobil. Nadskočil jsem leknutím a v duchu se modlil, aby se nejednalo o Louise.

Mé nejčernější obavy se potvrdily poté, co se na obrazovce objevilo Louisovo jméno. Celého mne začala pohlcovat panika, nejradši bych onu otravně zvonící věc vzal a prohodil nejbližším oknem.

"Kdo je to?" zeptal se Harry žárlivým tónem.

"To je na dlouho, teď to musím vzít. Pak ti to všechno vysvětlím, slibuju." řekl jsem a s hrůzou v očích stiskl tlačítko 'přijmout hovor'.

To be continued...

Jo, hrozně mě baví ukončovat díly v napínavých momentech :D Od psaní jsem si dala krátkou pauzu, odteď už ale budu přidávat nové díly častěji, slibuju! :) V posledních 2 měsících jsem se takřka nezastavila, byli u nás na výměnném pobytu studenti z Itálie, se kterými jsem strávila celý měsíc. Krátce poté, co jsme se s nimi rozloučili, vyrazili jsme s kamarádem do Vídně na koncert Troye Sivana, což byl naprosto skvělý zážitek, na který budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Na vlastní oči jsem se přesvědčila o tom, jak moc je Troye hodný, roztomilý a v neposlední řadě talentovaný. Jakmile bude mít příště koncert někde poblíž, neváhám a jedu znovu.

Co se týče pokračování příběhu, mám naplánovaný další jeho vývoj a musím říct, že se máte na co těšit! :)