The Weakness /Narry

11.

K mému velkému překvapení se tolik očekávané naštvání v Louisově hlase příliš neprojevovalo. Bylo mi ale jasné, že se může jednat o pouhé klamání tělem, v tomto případě by se spíše dalo říct "klamání hlasem". Obával jsem se, že po mém návratu do Louisova bytu mě trest nemine, přesto jsem se snažil zůstat, především s ohledem na Harryho, klidný. 

Vnitřní klid, jenž jsem se v sobě snažil ze všech sil udržet, se rozplynul, jakmile jsem ukončil hovor s Louisem a můj pohled se střetnul s Harryho. Výraz jeho obličeje mluvil za vše a já se bál, abych mu tím, co jsem se mu odhodlával říct, nikterak neublížil.

"Kdo to byl?" promluvil po chvilce ticha. Kdyby existoval přístroj na měření napětí, jež mezi námi panovalo, rozhodně by neukazoval nízké hodnoty.

"Ono to je trochu komplikovanější..." odmlčel jsem se, hledajíce vhodná slova, kterými bych přesně vyjádřil svůj vztah s Louisem a zároveň neranil Harryho city.

"Chodíš s ním?" zašeptal zlomeně. Zakroutil jsem hlavou.

"Takže s ním spíš, nebo jak to teda je?" Smutně jsem přikývl.

"Nech mě to prosím vysvětlit..."

"Povídej... To jsem teda fakt zvědavej." Pronesl zklamaným tónem s náznakem sarkasmu a posadil se na židli stojící opodál. Začal jsem mu vyprávět celý příběh, bez zbytečných příkras, zároveň jsem vynechal přílišné detaily. Nikdy jsem nepatřil mezi lidi, kteří nemají problém se komukoliv s čímkoliv svěřovat a ticho, kterým mě Harry doslova mučil, mi celou moji situaci ani trochu neulehčovalo. Zatímco jsem mluvil, snažil jsem se číst ve výrazu jeho tváře. Marně. Zřejmě byl zvyklý neprojevovat svoje emoce, což mi vůbec nepomáhalo.

/Harry's POV/

Poslouchal jsem Niallův příběh a každé jeho slovo se mi vrylo do kůže. Až děsivě mi připomínal mne samotného před pár lety. Taky jsem býval tak naivní a měl pocit, že se mi nic špatného stát nemůže. A to byl kámen úrazu. Pořádně jsem se spálil a místo toho, abych léčil svoji zničenou duši, stal jsem se monstrem, které dělalo to samé, jako člověk, co mi tolik ublížil.

Bál jsem se o Nialla. Hodně jsem se o něj bál, a to jak co se týče Louise, tak i s ohledem na to, aby ho tato nepříjemná zkušenost nepoznamenala způsobem, jako to bylo u mě. Nikdy jsem nebyl dobrý v pomáhání druhým. Bál jsem se, že místo pomoci jim dokážu jen ublížit. Chtělo se mi křičet. Brečet bezmocí. Nejradši bych Nialla obejmul a dokola mu opakoval, že všechno bude v pořádku. Ačkoliv jsem Louise neznal a neměl jediné tušení, jak vypadá, mé nutkání dát mu důrazně najevo, že si hraje s ohněm, bylo stále silnější.

Niall dovyprávěl svůj příběh a mně bylo jasné, že je řada na mě, abych mluvil. Těžko se mi však nacházela ta správná slova, kterými bych přesně vyjádřil své pocity. Bezmocně jsem mu pohleděl do očí, přitáhl si ho k sobě a obejmul ho. Neprotestoval, a to i přesto, že jej má reakce zřejmě vyvedla na okamžik z míry.

"Ani nevíš, jak moc rád bych ti pomohl, jenomže nevím jak." zašeptal jsem mu do ucha a jemně políbil jeho rty. Nikdy jsem si nepřipadal tak bezmocný v souvislosti s někým jiným. Pro člověka, jako jsem já, je jakýkoliv náznak citů vůči ostatním lidem něco nezvyklého. Až dosud jsem toto chování považoval za znak slabosti.

"To nech být, já se s tím nějak poperu." řekl tichým hlasem plným něhy a zároveň i starosti poté, co ode mě pomalu odtáhnul hlavu, "Teď je nejdůležitější, aby ses dal do pořádku ty." Smutně se usmál a políbil mé čelo.

Nevěděl jsem, jak na jeho slova reagovat. Takovou starost o mě nikdo neměl již pořádně dlouhou dobu a díky tomu jsem si na péči ze strany druhých úplně odvykl. Pro ostatní jsem byl většinou něco jako obrázková kniha, podívali se na mou vnější stránku, poté většinou usoudili, že nevypadám nejhůř, ale víc se o mě nezajímali a nenamáhali se číst mezi řádky. Málokdo se mě zeptal, jak mi skutečně je a co cítím. Nikdo se mi ale nedokázal dostat pod kůži tak, jak se to podařilo Niallovi.

Do očí se mi začaly drát slzy a já si automaticky zabořil obličej do dlaní, aby si toho Niall nevšiml. Pozdě. Uchopil moje ruce a donutil mě, abych si je sám dal ze svého obličeje pryč, přičemž palcem mi palcem otřel slzy stékající dolů po mých tvářích. Na takovou dávku něhy jsem nebyl zvyklý už vůbec a v hloubi své duše začínal panikařit. Netušil jsem, jak opětovat city, jež vůči mne Niall projevil. Zároveň jsem jej nechtěl jakkoliv ranit, věděl jsem, že později bych toho litoval.

Niallovy paže se ochranitelsky ovinuly kolem mého těla. V ten okamžik mě panika, jež se nenápadně drala na povrch, ovládla celého a já se instinkitvně odtáhnul, ve snaze ubránit se bolesti, jež odhalení mojí citlivé stránky přinášelo.

"Co se děje?" Niall mi věnoval vyděšený pohled. 

"Odejdi. Prosím."

"Udělal jsem něco špatně?" Sklopil zrak, ve tváři se mu objevil zlomený výraz.

"Ty ne. Za to můžu já. Teď už prosím odejdi." Postavil jsem se a přešel ke dveřím. Niall pochopil, že bude lepší, když se se mnou nebude jakkoliv dohadovat, vstal a bez jediného slova odešel. Společně s Niallem mě opustil i pocit bezpečí, který jsem v jeho přítomnosti pociťoval.

/Niall's POV/

"Odejdi. Prosím." 

Jeho slova se mi zabodávala do srdce jako břitvy nejostřejších nožů. Takovou reakci jsem od něj nečekal, a to i přesto, že mě jeho doktor několikrát upozorňoval na bipolární poruchu, jež se údajně u Harryho párkrát projevila, a to během jeho hospitalizace v nemosnici. Smutně jsem kráčel ulicemi Londýna, jež se bez Harryho zdály být o něco pochmurnější, jako by ztratily veškerou svoji vlídnost. Nezbývalo mi nic jiného, než se vrátit k Louisovi domů a předstírat, že se nic nestalo a vše je v naprostém pořádku, ačkoliv opak byl pravdou. Věděl jsem, že nic netrvá věčně, Harryho emoce se mění jako na běžícím páse a mně nezbývá nic jiného, než se s tím smířit a nechat mu trochu prostoru.

Než jsem odešel z Harryho temného, smutek vyzařujícího bytu, nechal jsem mu na stole lísteček se svým telefonním číslem. Tím jsem se mu snažil dát najevo, že ať se stane cokoliv, vždycky tu pro něj budu a udělám vše pro to, abych mu pomohl. S rukama v kapsách jsem se prodíral všudypřítomným davem a proklínal se za to, že jsem nechal Harryho samotného. Jestli si kvůli mojí zbabělosti a strachu, jenž mě v daný moment ovládl, ublíží, bude to jen a pouze moje vina.