The Weakness /Narry

8.

/Niall's POV/

Nancy mě odvezla zpět domů. Ne, že bych se v místě svého pobytu cítil dobře, Louisův byt pro mě nikdy nebyl a ani nebude pravým domovem, nikam jinam jsem ale v tuto chvíli jít nemohl. Zabouchl jsem za sebou dveře a ke svému velkému překvapení Louise nikde nenašel.

Prošel jsem všechny místnosti, po Louisovi však nikde nebyla ani stopa. Až na stole v kuchyni jsem našel lístek se vzkazem, že musel z pracovních důvodů odjet a vrátí se za 5 dní. O kousek dál ležela jedna z jeho kreditek jako ujištění o tom, že mu na mě záleží natolik, že mě tu nenechá jen tak, napospas osudu.

Vydechl jsem úlevou, z kapsy své tašky vytáhl obálku s dopisem od Harryho a posadil se na židli.

Třesoucími se prsty jsem obálku opatrně rozlepil a vytáhl z ní úhledně poskládaný list papíru. Ten jsem rozložil a začal číst.

Milý Nialle,
jak začít? Už to, že se tento dopis dostal do Tvých rukou, považuji za velký úspěch. Nechci Tě svými nijak vyděsit, o to mi nejde. Hlavním důvodem, proč píšu tento dopis, je fakt, že vůbec nevynikám v mluveném projevu, navíc když se mi naskytla příležitost si s tebou promluvit o samotě, promarnil jsem ji tím nejhorším možným způsobem.
Je možné, že v době, kdy tvoje nádherné oči bloudí po tomto papíře, již nejsem naživu. Nevyděs se, prosím. Já se snažil bojovat. Víc vnitřní síly jsem použít nemohl. Ta mi však žádná nezbyla a postupně se ze mě stala prázdná skořápka a já věděl, že dál už nemůžu.
Je však dost možné, že se stalo něco neplánovaného a já jsem i nadále naživu, i když s touto variantou moc nepočítám.
Ať jsem na tom v době, kdy držíš tento papír ve svých rukou, jakkoliv, chci, aby jsi věděl o tom, co k Tobě ve skutečnosti cítím.
Začnu hezky od začátku. Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem tě poprvé spatřil. V tu chvíli se ve mě, člověku, jenž se celou dobu vyhýbal jakýmkoliv citům, něco zlomilo. Jakoby praskla pomyslná ochranná vrstva chránící mou citlivou část. Od té doby jsem se do Tebe zamilovával čím dál víc a ztrácel tak schopnost normálně fungovat.  Doufal jsem, že Tě ještě někdy uvidím a to se mi také splnilo. Pozoroval jsem Tě pokaždé, když jsi procházel kolem kavárny a tajně doufal, že Ti nebudu lhostejný. Dlouho jsem se odhodlával udělat první krok, ale to bych nebyl já, kdybych nic nepokazil. Musel jsem Tě vyděsit, když jsi tehdy ode mě utekl, což mě mrzí. I nadále jsem si však nepřestával uchovávat naději, že by mezi námi mohlo vzniknout něco víc, i přesto, že mi bylo jasné, že bych si Tě nezasloužil.
Bylo mi jasné, že nejlépe udělám, když si od Tebe udržím jistý odstup. Takto jsem se rozhodl jen a pouze pro Tvé dobro. Tím hlavním důvodem je fakt, že lidem, na kterých mi záleží, přináším jen smůlu a nemohu dovolit, aby se stalo něco špatného tak křehké bytosti, jako jsi Ty. Proto bude nejlepší si navzájem nijak nezasahovat do životů. To ale neznamená, že si Tě chci vytěsnit z mysli. Ať se stane cokoliv, nikdy na Tebe nezapomenu. Jestli se mi podaří ukončit svůj mizerný život, umřu s pocitem, že jsem měl možnost pohledět do očí jednomu z nejnádhernějších stvoření, které jsem kdy viděl. Jestli se vše neuskuteční podle mého plánu, budu si Tě nosit v srdci a s něhou v očích na Tebe vzpomínat. Jsi výjimečný. A to jistě nejen pro mě. Na to nezapomínej, ani kdyby jsi se cítil sebehůř.
Dočetl-li jsi tento dopis až po tuto část, gratuluji Ti. Právě jsi byl svědkem toho, jak moc komplikovaná osobnost ve skutečnosti jsem. Neočekávám od Tebe, že budeš mé city opětovat. Chci po Tobě jediné. Dávej na sebe velký pozor. Až jednoho krásného dne potkáš toho pravého člověka, do kterého se bezhlavě zamiluješ, vzpomeň si na jednoho bezvýznamného, ztraceného a životem zklamaného baristu, jehož jsi okouzlil již pouhou svojí existencí. Slib mi, že si budeš užívat života i za mě. Že nepromaníš své štěstí negativním pohledem na svět. Nechci to zbytečně protahovat, jak jsem již zmínil, jsem mizerný v psaní. Nevěděl jsem, jak začít. Teď netuším, jak to celé zakončit. Věřím, že Ti má nepříliš elegantně uspořádaná slova přinesla alespoň malé obohacení Tvých obzorů. Teď už tedy víš, jak na tom jsi a je jen na Tobě, jak s těmito informacemi naložíš. Ať se stane cokoliv, navždy budeš mít v mém srdci speciální místo.

Miluji Tě. -Harry

Po dočtení posledních řádků se mi z očí začaly kutálet slzy. Setřel jsem si je hřbetem ruky a přemýšlel, co dál. Věděl jsem, že musím Harrymu pomoct, netušil jsem ale jak. Tak rád bych se okamžitě vydal za ním do nemocnice a řekl mu pravdu o tom, že i já k němu chovám určité city. Jenže jsem nechtěl vypadat zbrkle a neuváženě. 

...

O den později

Nikdy jsem netušil, co mě má slabost k jednomu jedinému člověku donutí udělat. Nervózně jsem postával ve Starbucks a snažil se zjistit co nejvíce informací o Harrym a jeho aktuálním stavu. Naštěstí byla Ashley, jeho spolupracovnice, která mi předala onen dopis, ochotná a bez problémů mi prozradila vše, co jsem potřeboval vědět.

"Tady je ta nemocnice." vypískla Nancy šťastně poté, co nás její GPS, jež si koupila teprve nedávno, úspěšně dovedla k cíli. Společně jsme opustili auto a vydali se, podle instrukcí od Ashley, do nemocnice najít Harryho pokoj. Bok po boku jsme kráčeli posmutnělými chodbami a zatímco jsme míjeli velké množství pacientů s různými neduhami, uvědomil jsem si, jak křehké a cenné je lidské zdraví.

Podařilo se nám najít lékaře, který Harryho ošetřoval. Sdělil nám, že se kudrnáčův stav výrazně zlepšil. Jeho slova mě těšila a děsila zároveň. Byl jsem šťastný, že se dostal z nejhoršího, stále jsem však nedokázal pochopit, proč se Harry chtěl připravit o to nejcennější, o svůj vlastní život.

"Tak, a jsme tady." řekl doktor a věnoval mi povzbudivý pohled. Nancy se mezitím posadila na jednu ze židlí stojících na chodbě s tím, že na mě počká venku. Zhluboka jsem se nadechl a vešel dovnitř.

/Harry's POV/

"Pane Stylesi, máte návštěvu." oznámila mi s náznakem naděje v hlase sestra, která mě měla na starosti. S mírným úsměvem na rtech jsem pokýval hlavou. Čas strávený v nemocnici mi připadal nekonečný a já byl vděčný za každého člověka, který si vzpomněl a našel si na mě čas.

Díky lékům na uklidnění a značné dávce antidepresiv, které mi byly denně podávány, jsem se cítil lépe než kdy předtím, dokonce můžu i tvrdit, že mě opustily veškeré myšlenky na sebevraždu.

Dveře se otevřely a mé oči se opět střetly s těmi Niallovými. Nevěděl jsem, co říct. Došla mi veškerá moje slovní zásoba a já jen seděl na posteli a s naprosto ohromeným výrazem doslova hltal blonďáčka očima.

"Ahoj Harry." vydechl tiše a nesměle se usmál.

"Ahoj Nialle." Sklopil jsem zrak, hledajíce vhodná slova. Bylo mi jasné, že nemá smysl nic zapírat, vše potřebné si již přečetl v dopise. Sestra cítila napětí, které mezi námi panovalo, a raději odešla ven z místnosti.

"Četl jsem tvůj dopis. A..."

"To mi došlo. Vážně si cením toho, že sis na mě našel čas, ale na tvým místě bych se držel dál."

"Nech toho." zašeptal, na jeho rtech se objevil náznak smutného úsměvu, "jsem tu, abych si s tebou promluvil a třeba ti i pomohl, jestli mi to teda dovolíš."

"Mně se snažilo pomoct už tolik lidí..." Dotknul jsem se prsty spánků ve snaze vyhnout se negativním myšlenkám, "pokaždé to dopadlo stejně. Neuspěšně."