The Weakness /Narry

7.

/Harry's POV/

Znovu mě postihla moje slabost, nechal jsem se jí zcela pohltit. Onu chabou stránku mojí duše ve mě aktivovalo již pouhé pomyšlení na okouzlujícího blonďáčka, jenž byl ale mimo moji ligu. Na první pohled bylo více než jasné, že by se nesnížil k něčemu takovému, jako je projevovat city ke ztracené existenci, jíž jsem byl.

Od našeho posledního setkání, při kterém mi byl takřka na dosah ruky (a to v některých momentech doslova), uplynula již několik dní a já se nikdy předtím necítil tak zranitelný. Ačkoliv se to zdá divné, vzhledem k mé práci, značně jsem se od lidí izoloval. Můj kontakt s ostatními se omezil na pouhé povinně naučené fráze, které jsem byl nucen při obsluze zákazníků používat. Díky mému falešně bezstarostnému a přesto profesionálnímu tónu hlasu a s ním spojenému úsměvu málokdo poznal, že je se mnou něco v nepořádku.

Ve skutečnosti jsem se topil ve své vlastní temnotě. Hned ten den, co proběhlo mé neočekávané setkání s Niallem, jsem znovu (a vzhledem k mé situaci rozhodně ne naposledy) nechal své zápětí napospas své touze zničit se pomocí ostré břitvy žiletky, která se stala mou nejlepší kamarádkou a zároveň nástrojem zkázy.

Někde jsem četl, že lidé, kteří se pokusí o sebevraždu, jsou velmi silní, ne každý na to totiž má takovou odvahu. Ani já ji neměl, to mě však nezastavilo od experimentů, pomocí nichž bych se vysvobození, které smrt jistě přinášela, alespoň lehce přiblížil. Každým dalším dnem jsem se snažil svůj strach ze smrti překonávat a postupně se jej zbavovat, až mi bylo úplně jedno, co se mnou bude. Věděl jsem, že má existence na tomto světě nepřináší nic užitečného, jen samé utrpení a bolest.

Pohlédl jsem do své dlaně, kde se nacházely tabletky proti spánku a také proti bolesti, nasypal si obsah do pusy a se značnou nechutí vše spolkl. Abych si byl jist účinkem této smrtící kombinace, celé jsem to zapil několika panáky tvrdého alkoholu. Všechno jsem po sobě pečlivě uklidil a položil se do postele, čekajíce na svůj konec, na který jsem čekal jako na smilování. To však ne a ne přijít.

Po asi 10 hodinách spánku mě vzbudila obrovská nevolnost spojená s bolestí břicha a závratěmi. Přesto, že se mi točila hlava, jako bych se nacházel na nějaké šílené pouťové atrakci, jsem dokázal vstát a automaticky mě mé kroky dovedly do koupelny, kde jsem obsah svého žaludku vyzvracel do záchodové mísy. Jakmile jsem si byl jist, že ze mě nic dalšího nevyjde, opřel jsem se o stěnu a z mých očí se začaly drát slzy vyčerpání. Neměl jsem energii na nic. Jediné, po čem jsem toužil, byla blízkost člověka, který o mě nejevil zájem.

/Niall's POV/

Nikdy bych nahlas nepřiznal, jak moc mi chybí pohled do zelených očí člověka, který pro mě znamenal víc, než bylo zdrávo. Okamžik, během něhož jsme stáli tváří v tvář a byli si tak za celou nejblíže, uplynul před více než měsícem. Nejhorší pro mě byly dny bezprostředně poté, kdy jsem chodil jako tělo bez duše. Vsadím se, že Louisovi moje nálady neušly, nic na sobě však nedával znát. Jediné, co ho zajímalo, byla fyzická stránka, tu emocionální značně opomíjel. A právě to mi chybělo ze všeho nejvíc.

Potřeboval jsem někoho, kdo mě kdykoliv vyslechne a projeví zájem o to, co skutečně chci. Bylo mi jasné, že chtít něco takového po Louisovi nemůžu.

Každá minuta strávená v jeho přítomnosti mi ze začátku připadala jako věčnost. Každá vynucená intimnost trvala o to déle. Postupně jsem ale naučil jeho nadřazenost tolerovat a dokonce si ji i užíval. Zvykl jsem si i na jeho naprostou kontrolu nad mým tělem a vlastně i celým životem.

S Nancy jsem se vídal i nadále, podle Louisova úsudku nepředstavovala žádné nebezpečí, dokonce bych i řekl, že jí jistým způsobem i věřil.

Zdálo se, že se můj život začal usazovat do stereotypu, což mi přinášelo jistou útěchu a navozovalo pocit klidu, to mimo jiné i díky tomu, že jsem se cíleně vyhýbal místu, které jsem měl podvědomě spjato s Harrym.

"Nialle, no tak! Jsi úplně mimo! Co se děje?" řekla Nancy ustaraně, zatímco mi mávala rukou přímo před obličejem. Seděli jsme na lavičce přímo uprostřed nákupního centra a užívali si společného odpoledne. No, užívali... Ona jistě ano. Já vůbec. V hlavě jsem měl naprostý zmatek. Ani za nic jsem se nedokázal přinutit k tomu, abych si přebral své myšlenky a ty negativní jednoduše vypustil.

"Ale, nic, jenom jsem přemýšlel nad něčím do školy, nic se neděje." pokusil jsem se o falešný úsměv, i když mi bylo jasné, že to na Nancy nezabere.

"Niallere... Moc dobře víš, že ti na ty tvoje výmluvy jen tak neskočím. Přemýšlíš nad Harrym?"

Mlčky jsem přikývl. Kdybych ze sebe vydal jedinou hlásku, rozbrečel bych se. Nechápal jsem, co se se mnou děje. Jakoby bolest, které jsem se vyhýbal, znovu udeřila. A to pořádně.

"Mohli bysme jít někam na čerstvej vzduch?" zeptal jsem se, Nancy pokývala hlavou na souhlas a společně jsme se vydali směrem k východu.

"Ahoj, nejsi náhodou Niall?" uslyšel jsem za sebou dívčí hlas. Otočil jsem se a spatřil drobnou brunetu s velkýma modrýma očima, ve které jsem okamžitě poznal Harryho spolupracovnici z kavárny.

"Jsem Ashley," usmála se, vzápětí jí však usměv ztuhnul, až zmizel úplně, "nebudu chodit kolem horké kaše, nezastavila jsem tě nijak náhodně, jde o Harryho. Minulej týden se pokusil zabít, spolykal velký množství prášků, celý to zapil alkoholem a teď leží v nemocnici.. Nebudu tě zatěžovat detailama, naštěstí už je z nejhoršího venku. Nemá nikoho, kdo by mu v tom psychicky pomohl, tak za ním do nemocnice chodím jenom já a ještě pár kolegů od nás z kavárny. Nemůžu po tobě chtít, abys za ním chodil do nemocnice, jen chci, abys věděl, že když se poprvé probudil, první slovo, který řekl, bylo tvoje jméno. Podle doktorů to nebude náhoda, tou dobou byl plně při vědomí a věděl, co dělá. Když jsem za ním přišla, požádal mě, abych ti něco předala." řekla a z tašky vytáhla obálku, na níž bylo napsané mé jméno.

Roztřesenýma rukama jsem ji přijal a věnoval jsem Nancy, stojící vedle mě, rozpačitý pohled. Slíbil jsem Ashley, že si dopis přečtu a někdy se za ní ještě zastavím.

Obsah dopisu zaměstnával můj mozek na plné obrátky, jedna jeho část se třásla zvědavostí, druhá strachem a obavami. Strachem o Harryho a jeho zdraví, jak duševní, tak fyzické.

Něco mi našeptávalo, že nebýt mě, nebyl by v nemocnici. A za to jsem vůči sobě pociťoval obrovskou zášť.