The Weakness /Narry

16.

/Niall's POV/

Vzbudil jsem se a můj zrak spočinul na Harrym spícím vedle mě. Byl jsem zmatený a ztěžka si v hlavě dával dohromady skládačku, jak jsem se tu vlastně ocitl a co vše se včera stalo. Na nočním stolku nacházejícím se vedle postele jsem, stále ještě v polospánku, nahmatal svůj mobil a s hrůzou v očích zjistil, že se mi Louis snažil několikrát marně dovolat.

Vystřelil jsem z postele, a to doslova. Moje snaha nevzbudit Harryho se ukázala jako naprosto zbytečná, vzhůru byl ve chvíli, kdy jsem opustil postel. Posadil se, rozespale si promnul oči a nechápavě mě pozoroval.

"Nialle?" zeptal chraplavým hlasem, "je všechno v pohodě?"

"Není. Já... Musím domů. Hned." zasípal jsem, moje hlasivky byly naprosto svázané vzrůstající panikou.

"Co se děje?"

"Volal mi Louis, několikrát..." chtěl jsem pokračovat, ale hlas se mi zlomil a já nebyl schopný ze sebe vydat další hlásku. Do očí se mi nahrnuly slzy a do hlavy mi vstoupila panika.

"Hodláš se k němu vrátit?" Věnoval mi zlomený pohled.

"Já... Já nevím. Netuším, co mám dělat."

"Jestli chceš být s ním, klidně odejdi, ale už se nevracej." Smutek v jeho hlase se mísil se značnou dávkou zklamání. Nemohl jsem se na to dívat, nic mi netrhalo srdce víc, než vědomí, že jsem si vědomě zahrával s city člověka, na němž mi záleželo víc než na sobě samotném. Z jeho slov jsem byl zklamaný, ale plně jsem jeho jednání chápal, na jeho místě bych se zachoval stejně.

"Neopustím tě." zamrkal jsem jeho směrem ve snaze dostat ze svých očí slzy, abych na něj pořádně viděl.

"Fakt?" překvapeně se na mě otočil.

"Jo, myslím to vážně. Jenom nevím, co se mnou bude dál, protože jsem za ty, ehmm... služby, jestli mě chápeš, dostával pravidelně docela dost peněz, takže než si seženu nějakou brigádu, budu bez trvalýho příjmu peněz, navíc do toho musím pořád chodit do školy. Ale to je to nejmenší."

"Ale co Louis?"

"Louis je ten poslední člověk, od kterýho si nechám kecat do života. On si mě nezískal, ale koupil." řekl jsem rázně a za svými slovy si stál. Na Louisovi si nejvíc cením drsné lekce, kterou mi dal. Díky němu vím, že zdání často klame a nic ve skutečnosti nemusí být přesně tak, jak to na první pohled vypadá. Chvíli jsem se nechal unést představou finančně zaopatřeného života, ale růžové brýle, jež mi byly násilím nasazeny, velmi rychle spadly a já si začal všímat všech temných stránek mého soužití s Louisem.

Nepopírám, že jsem do něj nebyl nikdy zamilovaný. Byl, a to pořádně, čímž jsem ničil hlavně sám sebe. Čím častěji jsem se ale vídal s Harrym, tím jsem si byl jistější, že celé moje "zamilování" je pouhá iluze postavená na pocitu bezpečí a jistoty do budoucna.

"Jestli chceš, můžeš bydlet u mě." Nesměle se usmál a posadil se na kraj postele.

"Já... To by bylo skvělý, děkuju." Marně jsem nacházel vhodná slova, "co nejdřív si najdu nějakou trvalou práci a budu ti tady na to přispívat, neboj." Pohladil jsem jej prstem po tváři a políbil jej na čelo, "teď pořebuju zavolat Nancy, aby mně pomohla vystěhovat se z Louisova bytu."

Nancy byla vždy jedním z mála lidí, kterým jsem skutečně věřil. Ona byla první, kdo se dozvěděl o mojí skutečné sexuální orientaci. Tehdy mě donutila zamyslet se nad spoustou věcí a díky tomu jsem se dokázal přijmout takový, jaký jsem. Věděl jsem, že ať se stane cokoliv, nezradí mě, i tak jsem měl z její reakce trochu obavy. Hovor přijala okamžitě, což byl jeden ze spousty důvodů, proč jsem si jí tolik cenil.

Popsal jsem jí svoji momentální situaci, na což reagovala slovy: "Konečně, nečekala jsem, že ti to dojde takhle brzo."

Její reakce mě nepřekvapila. Ani trochu. Jedna z mnoha věcí, kterých jsem si na svojí nejlepší kamarádce cenil, bylo, že mi nemluvila do mých rozhodnutí, a to ani těch sebehorších. Vždy mi řekla svůj názor, ale nikdy mě do ničeho nenutila a nechala mě jednat podle mé vlastní intuice. Kdykoliv jsem byl v úzkých, byla to ona, kdo jako první poznal, že se něco děje. Pokaždé mi podala pomocnou ruku a já netuším, co bych bez ní dělal.

"Dobře, tak se v klidu nasnídej, za půl hodiny tě vyzvednu u Harryho." Její slova mi vykouzlila na tváři obrovský, upřímný úsměv. Nikdy v životě jí nebudu schopný vrátit to, co vše pro mě kdy udělala a stále dělá.

"Tak co?" zeptal se Harry, jakmile jsem ukončil hovor s Nancy.

"Za půl hodiny mě vyzvedne a zaveze k Louisovi."

"Dáš si něco na snídani? Moc toho tady nemám, tak doufám, že se spokojíš s toustovým chlebem, Nutellou a nějakýma cereáliema." Přikývl jsem. Bylo mi úplně jedno, co budu jíst, hlavní pro mě v ten moment bylo, že to budu jíst s člověkem, na kterém mi záleželo víc než na sobě samotném.

Po snídani jsem se umyl, vyčistil zuby (Harry na mě zřejmě myslel a měl u sebe jeden kartáček navíc, za což jsem byl víc než rád) a nervózně vyčkával na prozvonění od Nancy signalizující její příjezd.

Vyzvánění mého mobilu bylo přesně to, co jsem tolik očekával, přesto jsem při něm nadskočil úlekem. Neochotně jsem se rozloučil s Harrym a vydal se ven před dům, kde již stálo auto s mojí nejlepší kamarádkou na místě řidiče. S pozdravem jsem nastoupil na místo spolucestujícího a již při zapínání bezpečnostního pásu začal pociťovat silnou nervozitu.

"Bojíš se ho hodně?" zeptala se konejšivě. V krku se mi udělal knedlík. Rozklepaně jsem přikývl.

"Ani nevíš jak moc"

"Neboj, budu tam celou dobu s tebou. Jestli na tebe ten zmrd jedinkrát sáhne, bude toho okamžitě litovat."

Její přístup jsem vždy obdivoval. Z ničeho si nědělala hlavu a přesto dokázala všemi nepříjemnostmi proplouvat s elegancí. Čím blíž jsme byli k domu, kde se Louisův byt nacházel, tím hůř jsem se cítil. Projížděli jsme pro mě již tolik známou čtvrtí a já byl na pokraji nervového zhroucení. Poléval mě studený pot, ruce se mi třásly a knedlík v krku se zvětšoval.

"Tak, jsme tady. Hlavně v klidu, jasný?" usmála se na mě Nancy a já nervózně polkl. Nikdy v životě jsem nebyl tolik vyděšený. Vystoupil jsem z bezpečí auta a s Nancy po mém boku se vydal do bytu, ve kterém se odehrálo velké množství nepříjemností, jejichž psychické následky si ponesu snad do konce svého života. Každý krok, každý schod pro mě představoval utrpení a stále větší pocit viny a vlastní zranitelnosti. V duchu jsem si opakoval, že tentokrát je to již skutečně naposledy, kdy se podívám do očí člověku, jenž mi ukázal, že vše není takové, jak se to na první pohled zdá, a že příjemně vypadající zevnějšek automaticky neznamená, že jeho nositel musí být stejně krásný i zevnitř.

Stál jsem přede dveřmi bytu, v ruce nervózně svíral klíče a v duchu se modlil, aby setkání s Louisem dopadlo co nejpoklidněji. Nancy se rozhodla zůstat na chodbě s tím, že v případu nouze mi přispěchá na pomoc. Každá vteřina váhání působila jako věčnost. Bylo mi jasné, co musím udělat. Teď nebo nikdy. Se silně bušícím srdcem jsem strčil klíček do zámku a odemkl.