The Weakness /Narry

3.

/Harry's POV/

Škubnutím jsem se probudil v nejhorší části své noční můry a automaticky si nahmatal řezné rány, které jsem si předešlou noc způsobil a potvrdil tak sám sobě, že představa života bez sebepoškozování je v mém případě hodně naivní. Prsty, na nichž se stále nacházely stopy po zaschlé krvi, jsem si promnul oči slepené od slz. Pochybnosti o smyslu mé existence na tomto světě narostly do nebývalých rozměrů.

Pro co vůbec žiju? Myslel jsem si, že by můj život mohl změnit alespoň trochu k lepšímu onen blonďatý kluk, co mi pomotal hlavu způsobem, jímž se to ještě nikdy nikomu nepodařilo. I on mi ale dal jasně najevo, že nestojí o to, abych vstupoval do jeho života. Tušil snad, že mu do něj, kromě zbytků pošramocené lásky, vnesu i temnotu, jež mě celého vyplňuje? Nedozvěděl se něco o mé minulosti? To by vše vysvětlovalo. Můžu se snažit sebevíc, ale před minulostí se neschovám, ani kdybych měl přes sebe přehozený neviditelný plášť z Harryho Pottera.

Pomalu jsem se posadil a natáhl se po svém mobilu ležícím na nočním stolku. Čas na displeji ukazoval půl deváté ráno, což znamenalo, že jsem se utápěl ve svých nočních můrách takřka deset hodin v kuse. Je to, jako byste si pustili maraton těch nejděsivějších hororů, avšak s tím rozdílem, že démoni v těch mých příbězích jsou skuteční. Žijí v mé hlavě a prostřednictvím snů na mě působí tím nejhorším možným způsobem. Každý z těch démonů v sobě ukrývá část mého minulé já, které místo toho, aby s příchodem nových věcí zaniklo, usídlilo se v koutech mé duše a živí se všemi mými pozitivními myšlenkami a sebemenšími radostmi. Ve výsledku ze mě nezbude nic, jen pouhá dobře vypadající, přesto naprosto temná a citům se vyhýbající skořápka plná vzpomínek, které bych nepřál vidět nikomu. Rád bych řekl, že bych to nepřál ani svému největšímu nepříteli, ale tím není nikdo jiný, než já samotný.

Bez života a energie k němu potřebné jsem se postavil na nohy a vydal se k zrcadlu, které mě utvrdilo v tom, že deprese a s nimi spojené ošklivé sny zanechaly stopy nejen na mé duši, ale i na zevnějšku. Kůži pod očima mi zdobily temné kruhy značící hrůzy, které mě v noci potkaly. Kudrnaté vlasy  visící kolem mého obličeje by se daly nazvat všelijak, jen ne hezké či zdravě vypadající. Očima jsem začal svůj odraz zkoumat podrobněji. Mé pozornosti neunikly přímé důkazy mé slabosti a duševní nevyrovnanosti. Pohledem jsem se zastavil na levém zápěstí, jež ukrývalo již zaschlé rány způsobené tenkou, a přesto nesmírně ostrou břitvou žiletky, což byla jediná věc, která mi umožňovala zbavit se duševní bolesti. Věděl jsem, že kdybych včera na onen zákeřný a přesto milosrdný nástroj zatlačil byť jen o trochu více, nemusel bych tu stát a pozorovat, jak se ztrácím před svýma vlastníma očima. 

Dostal bych se na lepší místo? Těžko říct. Věděl jsem však, že moje smrt by nikoho moc nezasáhla. Nikomu na mě tolik nezáleželo, což byl také důvod mé nerozvážnosti, co se týče zacházení se svým vlastním tělem. Jak dlouho to ještě vydržím? Jak dlouho se budu takhle ničit? Vydrží to vůbec mé tělo, nebo se zbrotí stejně, jako moje duše?

Z židle nacházející se kousek od zrcadla jsem si vzal mikinu a oblékl si ji. Mé kroky mě automaticky zavedly přímo do kuchyně, kde jsem si připravil cereálie s mlékem a posadil se s nimi k jídelnímu stolu. I přes hlad, jenž zužoval moje tělo a ovládal mou mysl, jsem jedl se značnou zdrženlivostí, až nechutí. Každé sousto jsem jen lehce požvýkal a spolkl, nevnímaje chuť ani nic jiného. Celé jsem to zapíjel svým oblíbeným pomerančovým džusem, ale ani jeho chuť jsem nebyl schopen plně vnímat. Spleť temných myšlenek naprosto přehlušila mé chuťové buňky. Jedl jsem jen proto, abych získal alespoň trošku energie nezbytné ke každodennímu fungování. Má ale jakékoliv fungování v mém případě smysl? Toť otázka, na kterou jsem podvědomě znal odpověď, avšak bál se ji vyslovit nahlas.