The Weakness /Narry

21.

  Otevřel jsem papír. Slova na něm napsaná mě šokovala na tolik, že jsem chvíli jen seděl a nepřítomně hleděl do prázdna, zcela paralyzován strachem a nejistotou, která mě ubíjela snad ze všeho nejvíc.  

"VÍM TOHO NA TEBE VÍC, NEŽ SI MYSLÍŠ. OČEKÁVEJ MOU NÁVŠTĚVU, ZASTAVÍM SE ZA TEBOU TEHDY, KDY TO BUDEŠ ČEKAT NEJMÍŇ. TĚŠÍM SE. L."

Tohle nemůže být pravda. Ze všeho nejvíc jsem si přál, abych uslyšel jindy nenáviděný, ale v této chvíli vytoužený zvuk budíku, který by mě převědčil o tom, že se jedná jen o další z mých nočních můr. Tato noční můra se však zdála být nekonečná. 

Celý život balancuji na hranici mezi spánkem a bděním, kdy mám chvílemi problém rozeznat, co je skutečné a co je pouhým výplodem mojí fantazie, jež je oproti té, kterou byli obdařeni 'normální' lidé, příliš bohatá. A tím mě dovádí k šílenství.

Spousta stavů úzkosti, jež mě častokrát postihnou v tu nejnevhodnější chvíli, je způsobena právě spoluprácí mé mysli a fantazie. Tyto dvě součásti lidského vědomí u mě fungují ve společné harmonii s jediným cílem - zničit mě. Nejednou jsem byl v takovém stavu, kdy se jim to takřka podařilo. Byl jsem zahnán do kouta. Poražen. Bez iluzí a bez jakéhokoliv výhledu do budoucnosti, se kterou jsem, vzhledem k tomu, co se mi odehrávalo nejen v hlavě, ale i v celém životě, nepočítal. Při poslouchání plánů do budoucna svých kamarádů jsem mlčky seděl a jen jim naslouchal, nepřidával se, abych je svým skutečným pohledem na svět, jenž byl na okraji extrémního pesimismu, zbytečně nevylekal.

Vždy jsem takto pesimistický nebyl. Živě si pamatuji na doby, kdy jsem býval malým kloučkem toužícím po objevování světa. Čím více jsem toho ale objevil, tím více byl můj bezstarostný podled na svět v troskách. Již první momenty, kdy jsem si, pomalu, ale jistě, začínal uvědomovat svoji sexuální orientaci, zanechaly šrámy na mojí do té doby veselé povaze. Společnost, v níž jsem vyrůstal, mi celé dětství dávala za vzor muže, kteří si našli ženu, měli děti, obyčejnou práci a celkově žili zdánlivě spokojený, ač velmi nudný život. Když jsem se tehdy zeptal, zda-li je nutné, aby si každý člověk vybíral partnera opačného pohlaví, bylo mi řečeno, že jinak by to nešlo.

Stereotypní názory svého okolí jsem si postupně bral čím dál více k srdci a snažil se být, dle jejich slov, 'normální'. O holky jsem nouzi nikdy neměl, na to si rozhodně nestěžuji. Jen jsem je bral jako kamarádky, nikdy jsem k nim necítil nic víc, což bylo mnohými posouzeno jako 'problém', a když jsem ve svých 9 letech před známými prohlásil, že si nejsem jistý, jestli někoho takového chci, byl jsem poprvé, avšak ne naposledy, nazván slovem 'buzna', o kterém jsem do té doby ani nevěděl, co ve skutečnosti znamená. Nechuť, se kterou bylo toto slovo vysloveno, ve mě vzbudila zvědavost, a já tak začal pátrat po jeho významu. Když jsem se to dozvěděl, tušil jsem, že je zle. To slovo, které jsem slýchal ve spojitosti s obrovskou dávkou nenávisti, přesně popisovalo mě samotného. Proto jsem se stal tak uzavřeným člověkem. Měl jsem strach, a to pořádný. Denně jsem se bál, že mé tajemství někdo odhalí a všichni lidi, kteří se se mnou kdy bavili, se mnou nebudou chtít mít nic společného.

Tento strach mě provázel celým mým životem a snad nikdy nebudu schopný říct, že jsem se ho zbavil. I tak jsem se ale posunul dál, už mi tolik nezáleží na tom, co o mé osobě kdo říká; je mi to vcelku jedno. Postupně jsem se naučil potlačit údajně přirozenou potřebu být ve společnosti ostatních lidí. Omezil jsem své styky s okolím na školu a občasné schůzky s pár přáteli, kteří mě brali takového, jaký jsem. Žádné odsuzování či hloupé urážky na moji osobu, s nimiž jsem se setkával snad pořád. Těmto pár lidem, jež mi kryli za těžkých chvílích záda, jsem nesmírně vděčný a to i přesto, že se s některými z nich již nadále nevídám, ani s nimi nejsem v kontaktu.

Ve svém životě jsem zažil několik zásadních momentů, díky kterým nic nebylo jako předtím. Jedním z nich byl můj coming out před rodinou, díky kterému jsem poznal, komu na mě skutečně záleží a naopak. Přesvědčil jsem se, že jediný člověk z naší rodiny, jemuž můžu bez obav věřit, je moje starší sestra Gemma. Ostatní mě okamžitě zavrhli. I tento ne zrovna příjemný zážitek mě však dokázal posunout o něco dál. Kdoví, jaký bych byl, kdybych před těmi třemi roky nevyšel s pravdou na povrch. Třeba bych stále trčel v tom našem zapadlém městečku plném zlých a nepřejících lidí a předstíral, že jsem hetero. Za tu dobu bych přišel na to, jakým způsobem mám co nejlépe zahrát city k dívkám a nějakou si i našel. Možná... No, to by stačilo. 

Vzpomínky, jež se mi podařily vytěsnit z hlavy, se opět navrátily a já měl znovu před očima naštvané pohledy svých rodičů. Jako bych měl možnost znovu slyšet tu nenávist a zášť čišící z každého jejich slova. 

"Harry! Co s tebou je? Jsi v pohodě?" vytrhl mě z hlubin mých myšlenek Chad.

"Uhmm... Jo, všechno je v pohodě, jen jsem nad něčím přemýšlel." zašeptal jsem zaskočeně.

"Hele, dneska nejseš ve své kůži, nechceš to pro dnešek zabalit?"

"Ne, radši ne." zakroutil jsem hlavou. Pauzu jsem potřeboval snad od všeho, to ano. Ale vynechání důležité přednášky nepovažuji za to nejrozumnější řešení. Cítil jsem, že této absence bych mohl později litovat.

"No, jak myslíš. Nechceš už jít do poslouchárny, aby nám zase někdo nezabral naše místa? Minule mě to fakt naštvalo." povzdechl si. Společně jsme se odebrali do stále ještě prázdné poslouchárny a posadili se na naše oblíbená místa nacházející se vedle sebe na strategicky dobře vybraném místě.

"Tak co, je ti líp?" zeptal se Chad starostlivě. Přikývl jsem. Nedá se říct, že bych se měl zrovna nejlépe, ale na jakékoliv rozebírání svých problémů jsem nepociťoval dostatečnou kuráž.

Během přednášky jsem byl duchem nepřítomný. Ačkoliv jsem vždy dokázal zachytit a okamžitě zaznamenat obrovské množství slov plynoucích z úst přednášejícího, tentokrát to bylo jinak. Absolutně jsem nestíhal. Roztěkaně jsem zadával do svého notebooku alespoň malé množství informací, jež jsem zachytil, rozhodně jsem se sebou nebyl spokojen.

Konec přednášky pro mě znamenal vysvobození. A to doslova. Každičká minuta po skončení pro mě byla neskutečnou úlevou jen do té chvíle, než jsem se lépe rozhlédl po sále a mezi ostatními studenty zahlédl povědomou postavu. Odmítal jsem věřit vlastním očím. Trvalo mi zlomek vteřiny, než mi došlo, že se nejedná o pouhý výplod mé fantazie.