The Weakness /Narry

18.

/Louis' POV/

"Řekl jsem, že nikam nejdeš, o co se tady vůbec snažíš?!" sykl jsem naštvaně. Poprvé za dobu, co jsem měl Nialla u sebe, jsem měl pocit, že o něj přicházím. Udělal bych cokoliv pro to, aby u mě zůstal, zároveň jsem se ale ostýchal dát najevo své opravdové emoce. Kdybych mohl, rozbrečel bych se s tím, že o tak poddajného submisiva nechci přijít.

"Jdu. Ty o mě nerozhoduješ. Jak jsem ti už jednou řekl, je konec." promluvil Niall hlasem natolik rázným, že tím jistě překvapil i sebe samotného, a pokusil se o jakousi kličku, zatímco za zády svíral kufr se svými věcmi, které si stihl sbalit.

"To si nemyslím." zašeptal jsem mu do ucha a znovu sáhl po jeho paži. Pevně jsem ji stiskl, aby mu bylo jasné, že je pořád ještě můj submisivní přítelíček.

"Ale já jo. Sbohem, Louisi." obratně se mi vykroutil, což jsem ani trochu nečekal, a rozeběhnul se ke dveřím, kde na něj již čekala drobná dívka. Podle všeho se jednalo o jeho kamarádku z dětství, o které mi párkrát vyprávěl.

Z posledních sil jsem se na něj vrhnul, s hrůznou představou, že mě bude čekat pátrání po novém kloučkovi, co by odpovídal mým představám o dokonalém submisivovi. Chytil jsem jej za pas a snažil se s ním dostat zpátky do ložnice, ale jeho do té doby nevinně vyhlížející kamarádka měla jiné plány. Na nic nečekala a uštědřila mi několik ran do obou kolen a poté i do rozkroku. Bodavá bolest se náhle rozproudila celým mým tělem a já byl nucen vzdát se blonďáčkova těla. Byl jsem jí natolik paralyzován, že jsem na moment nebyl dokonce schopný vnímat své okolí. Pod jejím náporem jsem se sesunul na podlahu, neschopen blíže určit, co mě bolí víc, zda-li ona ohlušující bolest fyzická, nebo ta psychická způsobená ztrátou člověka, na němž mi záleželo i přesto, že jsem to nebyl schopný přiznat ani sám sobě.

Nevím, jak dlouho jsem takto seděl, vím jen, že tolik bolesti najednou dokáže člověka změnit. Udělalo ze mě ještě větší monstrum, než jakým jsem do té doby byl. V hlavě se mi začal rodit plán, pomocí kterého se mi podaří získat Nialla zpátky. Bude můj. Už navždy. Nejdříve jsem se ale musel dát do pořádku já sám. A to především po fyzické stránce. Stále jsem se totiž nacházel na zemi uprostřed svého obývacího pokoje s pochroumaným kolenem a rozkrokem natolik bolavým, že mi to vhánělo do očí slzy.

Takhle to nenechám.. řekl jsem si v duchu a začal si ohmatávat bolavé koleno, načež jsem sykl bolestí. Čím déle jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem byl odhodlaný získat Niallovu přízeň zpět. Bylo mi jedno, co to stojí. Niallův odchod pro mě neznamená konec, ale začátek.

/Niall's POV/

S kufrem a Nancy v patách jsem rychlostí blesku vyběhl ze dveří Louisova bytu, doufaje, že si jakékoliv zběsilé pronásledování dobře rozmyslí. Vše se seběhlo tak rychle, že jsem nebyl schopen určit, co přesně se v místě, kde jsem byl nucen pobývat, odehrálo. Až cestou k Harrymu jsem si uvědomil, že se můj život konečně ubírá směrem, který za mne nevybral nikdo jiný než já sám.

Říká se, že konce bolí. S tím si dovolím nesouhlasit. Ukončení tohoto vztahu pro mě představovalo nesmírnou úlevu. Nikdy předtím jsem se necítil být tak volný. Znovunabytá kontrola nad sebou samým mi dodávala pocit jistoty a nezávislosti. Jako bych se zbavil obrovské, pořádně těžké vězeňské koule připevněné na mojí noze.

Pohlédl jsem na Nancy sedící vedle mě na místě řidiče. Mlčky se usmívala, s očekáváním, že budu já tím, kdo začne mluvit.

"Ani nevíš, jak moc se mi ulevilo." zešeptal jsem s vděčností v hlase, "netuším, co bych bez tebe dělal."

"Já vím. Však neboj, já si to vyberu." pronesla s jistou dávkou sarkasmu v hlasu a usmála se.

Pocit úlevy se mísil s obrovskou dávkou negativity a strachu. Byl jsem si jistý, že Louis nepatří k lidem, co se snadno smíří s prohrou. Za dobu, co jsem měl tu čest poznávat temná zákoutí jeho osobnosti, jsem se přesvědčil o tom, že než aby se vzdal či dokonce přiznal svoji chybu nebo to, že na něco zkrátka nestačí, je za účelem dosažení svých cílů dost odhodlaný udělat i ty nejhorší věci.

Nancy mě i s věcmi vysadila u Harryho bytu a odjela s tím, že kdyby něco, můžu se na ni kdykoliv obrátit. Jakmile odjela, otevřely se vchodové dveře, ven vyběhl Harry a padl mi do náruče. Teprve v ten moment jsem se cítil skutečně v bezpečí. Jako by domov, který jsem celé dospívání marně hledal, byl konečně nalezen. Nikdy jsem nebyl šťastnější, zároveň jsem se však bál, že o tento jediný svůj zdroj štěstí, radosti a bezpečí mohu kdykoliv přijít. Tato představa mě děsila více než cokoliv jiného. 

"Ani nevíš, jak moc jsem rád, že tě tu mám zpátky. Hrozně jsem se o tebe bál." zašeptal roztřeseným hlasem a věnoval mi jemný polibek na čelo. Poté ode mne odstoupil a pomohl mi s kufrem.

Přesně si vybavuji den, kdy jsem se v Harryho bytě ocitl úplně poprvé. Tehdy jsem se zde necítil ani trochu dobře, zaplavil mě pocit úzkosti, od něhož jsem se plně odprostil až poté, co jsem z něj odešel. Ani v nejdivočejších snech by mě tehdy nenapadlo, že toto na první pohled potemnělé a depresivní místo budu považovat za oázu bezpečí a úkryt před hrůzy okolního světa.

Bál jsem se. Tak neskutečně jsem se bál, ne však o sebe. Bál jsem se o Harryho. Louis je dost zvrhlý na to, aby si o něm zjistil vše potřebné a postupně jej zničil. A přesně to jsem nechtěl dopustit. Přísahám, že jestli někdo této neuvěřitelně nádherné a zranitelné bytosti, na jejímž klíně jsem právě ležel a měl tak možnost hledět do jejího andělského obličeje, zkřiví jediný vlásek, nedopadne to pro něj dobře.

Po zbytek dne jsme v sobě probudili línou stránku našich povah a jen leželi na gauči, bok po boku, mazlili se, líbali a celkově si užívali společnosti toho druhého. Snažil jsem se myslet pozitivně a naplno si užívat každičký okamžik strávený s Harrym, jenže má mysl byla stále svázána myšlenkami na podlého a zároveň velmi vychytralého a atraktivního člověka jménem Louis Tomlinson.