The Weakness /Narry

20.

Ahoj všichni, jsem zpět s novým dílem, na kterém jsem pracovala delší dobu, než jsem měla původně naplánováno, prosím, nezabíjejte mě za to :D Doufám, že se vám bude jeho obsah líbit, a i když jsem se dala na styl "to nejnapínavější nakonec", neznamená to, že vás nemám ráda, ok???? Myslím, že to je vše, co jsem měla na srdci, so here we go... -L.

/Niall's POV/

Stačil jediný pohled do jeho chladných očí a byl jsem znovu tím rozklepaným kloučkem, jehož ze mě tehdy udělal.

Trhl jsem sebou a rychle odvrátil zrak. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Srdce se mi prudce rozbušilo a v hlavě se mi začaly rozmotávat klubka myšlenek natolik děsivých, že by se jimi mohl nechat inspirovat nejeden tvůrce filmů, jejichž jediným cílem je diváka vyděsit.

Otočil jsem se na Harryho. Podle výrazu, jenž se objevil v jeho tváři, jsem usoudil, že tuší, s kým máme tu čest.

"Klid, to bude dobrý. Neublíží ti. Vím to, nic takovýho mu nedovolím." zašeptal mi do ucha a jemně přitiskl svoje rty na ty mé. S každým dalším dotekem jsem se cítil čím dál víc v bezpečí, a i když jsem se doslova třásl strachy, objevoval jsem uklidňující účinky, jež mi Harryho přítomnost poskytovala.

Bál jsem se od něj odtrhnout. Děsila mě představa, že člověk, jež mi způsobil řadu těžkostí, s velkou pravděpodobností stojí jen kousek od nás. Když jsem však pohlédl zpět na cestu, Louis nikde nebyl. Ulevilo se mi, zároveň jsem ale cítil, že toto setkání, jež jsem nepovažoval za nejpříjemnější, nebude poslední.

***

/o několik dní později/

/Harry's POV/

Práce s kávou byla vždy mým snem. Když se mi před necelými dvěma lety podařilo projít přísnými kritérii potřebnými k získání práce ve Starbucks, nemohl jsem tomu uvěřit. Pozice baristy je náročná, skládá se totiž nejen z přípravy různých druhů kávy, ale i z komunikace se zákazníky, což považuji za tu nejtěžší část. Se zákazníky to je stejné jako celkově v životě, nikdy není možné se na sto procent zavděčit všem a kdykoliv se může objevit někdo, kdo vám začne bezdůvodně házet klacky pod nohy a vy proti tomu nejste schopni bojovat - neodkážete někomu takovému být rovnoceným soupeřem. A vlastně to ani nechcete, protože snížit se na úroveň některých lidí je to poslední, o co stojíte.

Za svoji baristickou kariéru jsem se nejednou setkal se zákazníky, kteří příliš slušného chování nepobrali. Se všemi jsem se však se zapojením všech sil dokázal domluvit takovým způsobem, že oni odešli spokojeni a já neponížen. Po takových zážitcích jsem přehodnotil své postoje a došel k názoru, že s trochou šikovnosti lze překonat i ty nejzapeklitější situace. Nejlepší řešení je chovat se tak, abychom jim dokázali co nejúčinněji předcházet. Ani to není vždy možné. Někteří lidé totiž chodí po světě s jasným cílem - získat pro sebe to nejlepší bez ohledu na to, jak moc může jejich jednání ublížit ostatním lidem.

Vždy jsem byl přesvědčený, že každý z nás v sobě nosí alespoň špetku pochopení pro druhé. Bohužel tomu tak není. Ne vždy. Když mi Niall vyprávěl o svém bývalém příteli, nechtěl jsem věřit svým vlastním uším. Vše, co se za dobu, co s ním byl, událo, se odrazilo v jeho chování a já netoužil po ničem jiném, než pohledět do těch chladných očí plných krutosti s pocitem, že nad Niallem již nemají žádnou moc. Pocit, že člověk, jenž mu tolik ublížil, se může kdykoliv objevit v životě nejen jeho, ale i v tom mém, mi nedával spát. Pořád dokola jsem ujišťoval své paranoidní myšlení, že něco takového se děje převážně ve filmech. Ne nadarmo se tvůrci scénářů k některým filmům inspirují skutečnými událostmi...

Vysoká škola je dost zajímavé období života. Je plné zvratů, nečekaných rozhodnutí, plánů do budoucna. Naučí vás pracovat s časem, vážit si ho a umět s ním nakládat ve vlastní prospěch, což je do života velmi praktické. Tak to bylo i v mém případě. Doslova jsem se vrhnul do rozbouřených vod nejistoty s mlhavou vyhlídkou do budoucna. Abych zvládal fungovat a byl alespoň trochu produktivní, musel jsem si vše do detailů naplánovat. Ve výsledku mi zbylo poměrně dost volných chvil, a to i mezi jednotlivými přednáškami. Tento čas trávím různě, některé dny mi vychází rozvrh tak skvěle, že se mi přestávky mezi přednáškami překrývají s těmi Niallovými. To se ale stává jen občas a mně nezbývá nic jiného, než si v klidu sednout a opakovat si informace z minulých hodin, abych na ně mohl lépe navázat v hodině příští a získal tak co nejlepší a nejucelenější zápis.

Během volných chvilek mezi hodinami se snažím být co nejklidnější a nemyslet na nic, co by mě mohlo rozhodit, abych se mohl soustředit na probírané téma a měl možnost si jej zopakovat co nejlépe bez jakéhokoliv vyrušování. Za přítomnosti Chada, kluka, s nímž jsem měl několik společných přednášek, tudíž se dá říct, že jsme něco jako studijní parťáci, jsem seděl na gauči v odpočinkové části knihovny naší fakulty a snažil se co nejvíc uspořádat si myšlenky tak, aby mi během přednášky nepřekážely.

"Budeš tu?" pronesl jsem tiše, abych nerušil ostatní studenty, "jen se půjdu podívat po jedné knížce, o které mluvila profesorka minule."

"Jo, jasně, budu tady celou dobu jako vždy, neboj."

Vděčně jsem se na něj usmál a přešel mezi vysoké regály plné knih, jež mi poskytovaly pocit bezpečí. Knihy, jež mě obklopovaly, pro mě byly ztělesněním krásy. Ne krásy fyzické, ta je pomíjivá. Mám na mysli krásu vnitřní, která je pro mne mnohem důležitější než všechny aspekty vnějšího vzhledu. 

Bloudil jsem mezi regály, míjel lidi povědomé i ty, které jsem dnes viděl poprvé. Nikdo z nich mě nezaujal natolik, aby mě vytrhl z přemýšlení a přerušil tak mé myšlenkové pochody, jež častokrát nechápu ani já sám, natož někdo jiný. Knihu, kterou jsem si dal za úkol sehnat, se mi po chvíli usilovného pátrání podařilo najít. S ní v ruce a spokojeným výrazem ve tváři jsem se vrátil zpátky za Chadem. Když jsem přešel blíže k pohovce, na níž si Chad četl, mojí pozornosti neunikl pečlivě složený lístek ležící přesně na místě, kde jsem předtím celou dobu seděl.

"Co to je? To tady předtím nebylo." Pozvedl jsem tázavě obočí.

"Hmm... No jo vlastně, zastavil se tady jeden borec, zeptal se, jestli to je tvoje místo, a když jsem mu odpověděl, že jo, položil to sem s tím, aby sis to potom přečetl někde v soukromí."

Jeho slova ve mně probudila mírnou paniku. Kdo by mi tu chtěl nechávat vzkazy?!

"Jak vypadal? Neměl náhodou blonďatý vlasy?"

"Jestli máš na mysli svýho přítele, tak ten to fakt nebyl, na lidi mám dobrou paměť a ani tak slepej ještě nejsem... Zatím teda..." zasmál se Chad a rukou si poklepal na dipotrické brýle, vzápětí nasadil svůj typicky vážný výraz, "no, vysokej moc nebyl, měl hnědý vlasy, trochu vousy a šedou Adidas mikinu s kapucí." oznámil mi bez sebemenších emocí.

Hrklo ve mně. Rázem mi bylo jasné, o co jde. Nebo spíše o koho. Rozklepanýma rukama jsem se snažil papír rozložit. Srdce mi bilo jako o závod a já se s každým dalším pohybem bál víc a víc.

Otevřel jsem papír. Slova na něm napsaná mě šokovala na tolik, že jsem chvíli jen seděl a nepřítomně hleděl do prázdna, zcela paralyzován strachem a nejistotou, která mě ubíjela snad ze všeho nejvíc.