The Weakness /Narry

22.

"Chade?" zašeptal jsem roztřeseným hlasem.

"Copak?" otočil na mě v průběhu balení svých věcí hlavu.

"Mohl bys mě prosím doprovodit až k bytu? Pak ti vysvětlím co se děje, ale teď na to není čas."

"Když se na tebe dívám, asi mi nic jinýho nezbyde. Chceš už jít?" věnoval mi další ze svých soucitných pohledů. Přikývl jsem a nenápadně se otočil za sebe. Nikdo tam již nebyl, což mě uklidnilo jen z části.

Vyšli jsme z poslouchárny a první věc, kterou jsem udělal, bylo nenápadné prozkoumání terénu. Rozhlížel jsem se, spatřoval známí i neznámé tváře ostatních studentů a představoval si další možný vývoj situace, do níž jsem byl nedobrovolně namočen. Onu tvář, jíž jsem se obával ze všeho nejvíce, jsem nikde neviděl, což mě uklidnilo alespoň částečně.

Každý můj krok po známých chodbách provázel kromě Chada i strach a nedůvěra v okolí. Už nikde jsem se nedokázal cítit natolik bezpečně, abych se alespoň na okamžik uvolnil a pročistil si hlavu od starostí a problémů, které na mě denně padají.

Společně jsme se shodli na jízdě metrem, což bylo vzhledem k umístění budovy, v níž se přednáška konala, to nejrozumnější ze všech možných řešení. Cestou k nejbližší stanici metra jsme se snažili o uvolněnou konverzaci, plně odprostit od napětí jsem se však nedokázal. Pocit, že mě neustále někdo sleduje či dokonce pronásleduje, byl stále silnější. Několikrát jsem se strachy otočil, avšak do mého zorného pole se nedostal nikdo podezřelý.

Strach a úzkost si začínaly hrát s mou myslí dost podlou hru. Tyto dva nepříjemné stavy mne doslova vyžíraly zevnitř a já netušil, co dělat. Před očima se mi chvílemi dělalo temno. Hlava mě bolela, jako kdyby do ní někdo vší silou uhodil kladivem.

Ve snaze dostat do svých plic co nejvíce vzduchu jsem se zhluboka nadechnul a poté, co se ozval hlas oznamující příjezd do další stanice, se z posledních sil dral ze dveří ven. Zcela jsem v daný moment přehlédnul fakt, že jsem ve vagónu metra zanechal bez jediného vysvětlení svého ustaraného kamaráda, který se mi snažil volat na mobil, zatímco jsem se snažil dopravit své úzkostí vysílené tělo k nejbližším místům k sezení. Zhroutil jsem se (a to doslova) na jednu z volných laviček a v hlavě mi opět započal nekonečný boj mezi mým normálně uvažujícím a paranoidním já.

V kapse mi opět začal zvonit mobil, tentokrát jsem jsem ho s obtížemi raději . K mému překvapení se na displeji nezobrazilo Chadovo jméno. Člověkem, který mi volal, nebyl nikdo jiný, než můj blonďatý přítel. Bez zaváhání jsem hovor přijal a přiložil si mobil k uchu.

"Ahoj. Umm... Harry? Jsi v pohodě?" ozvalo se z druhého konce linky.

"Ahoj zlato, no, nevím. Mluvil jsi s Chadem?"

"Jo, volal mi okamžitě po tom, co jsi prej zničehonic vystoupil z metra a nedal jsi o sobě vědět. Kde jsi? Mám pro tebe dojít?"

"Uhmm..." zamumlal jsem a rozhlédl se po prostoru metra ve snaze najít nápis s názvem stanice, ve které jsem se právě nacházel, "podle všeho jsem vystoupil asi jen dvě stanice před tou správnou, já jen... Nechci, aby sis dělal zbytečný starosti." povzdechl jsem si.

"Jo, už vím, kde jsi. Zůstaň tam a hlavně nikam nechoď, jasný? Za chvíli jsem u tebe, pa."

"No dobře. Pa." zašeptal jsem a ohlédl se kolem sebe. Lidé kolem mě nastupovali a vystupovali, vítali se či naopak loučili; vše se zdálo být přesně tak, jak to být mělo. Až tedy na mou osobu.

Už jsem ani nevnímal nekonečný koloběh času. Netuším, jak dlouho jsem tam seděl, ztracen ve své vlastní mysli, než mne zachránily drobné ruce patřící Niallovi. Posadil se vedle mě a já se mu v ten moment s pocitem úlevy zachumlal do náručí. Vnímal jsem jen jeho. Jeho blízkost, vůni. Okolní svět jako by pro mne v tu chvíli neexistoval. 

"Harry, zlato, měli bysme jít domů." pronesl Niall tiše a pomalu mi pomohl na nohy. Společně jsme počkali na metro, které nás dopravilo až takřka k našemu bydlišti.

Po vstupu do našeho bytu ze mne veškeré napětí spadlo, ale jen do určité míry. Niallovy všemožné pokusy o navedení příjemné atmosféry, která by mě přivedla na jiné myšlenky, dopadly všechny do jednoho neúspěšně.

Bylo mi mizerně. Připadal jsem si jako lapač veškeré negativní energie z širokého okolí. Z celého srdce bych Niallovi přál, aby si našel někoho normálního, kdo by jej v životě posunul dál, což jsem já nedokázal. Zároveň jsem ale věděl, že jakmile se náš vztah rozpadne, zničí mne to. Připadal jsem si sobecky a zranitelně zároveň. Nikdy předtím jsem nebyl zvyklý se na nikoho vázat. Jako bych tušil, jak to celé může dopadnout.

Čas od času se mi v hlavě, mimo nejrůznějších pesimistických prognóz, vytvářejí i myšlenky typu 'co by, kdyby'. Doslova se během nich utápím v jednotlivých událostech z minulosti a přemýšlím nad tím, co všechno by bylo jinak, kdybych se tehdy zachoval či rozhodl jinak.

/Niall's POV/

Nikdy jsem se o nikoho nebál tolik, jako o Harryho. Jednou z toho kluka zešílím, a to ve špatném, ale i dobrém slova smyslu. Netuším, co bych bez něj dělal. Již před úplným začátkem našeho vztahu jsem byl seznámen s jeho psychickým stavem. Bral jsem to jako takovou výzvu.  Věděl jsem, že něco takového změnit nedokážu, ani kdybych se snažil sebevíc, ale dal jsem si za cíl Harrymu jeho nelehkou situaci alespoň trochu ulehčit. Že to bude mnohem těžší, než jsem předpokládal, jsem zjistil nedávno poté.

Poté, co jsem Harryho dovlekl (a to doslova) domů, jsme společně leželi na posteli, navzájem se hladili a snažili se mluvit o co nejpozitivnějších věcech s cílem přebít všechnu tu negativitu, jež se vyskytovala v našich životech.

"Můžu se tě na něco zeptat? Jen mi odpověz upřímně, dobře?" zašeptal Harry, políbil mne na krku a tiše vzdychl.

"No dobře, ptej se." zamumlal jsem a políbil jeho vlasy.

"Myslíš si, že kdybys mě nikdy nepotkal, byl bys šťastnější?" odtáhl se ode mě a věnoval mi rozpačitý pohled.

"Rozhodně ne. Nad ničím takovým už nikdy nepřemýšlej, tak by to rozhodně nebylo."

Netušil jsem, jak ho mohlo něco takového vůbec napadnout. Do očí se mi vhrnuly slzy. Posunul jsem se k němu blíže a obejmul ho, pevně, ale zároveň s velkou dávkou opatrnosti, jako bych objímal nejen jeho tělo, křehké z důvodu neustálého stresu, ale hlavně jeho smutkem pošramocenou duši.

"Miluju tě. Na to nezapomínej, ať se stane cokoliv."