The Weakness /Narry

12.

/Louis' POV/

"Přijď brzo, ať tady na tebe nemusím dlouho čekat." pronesl jsem klidným hlasem a stisknutím tlačítka ukončil svůj hovor s Niallem.

"A ty... Obleč se a vypadni. Hned." syknul jsem na Jamese, modrookého bruneta s nevinnou tváří, který mi dnes dělal náhradu za Nialla. Upřímně, nebyl špatný, ale s Niallem se srovnávat rozhodně nemohl.

"Takže to, co se mezi náma dneska stalo, nic neznamená?" zašeptal. Podle všeho chtěl dodat něco dalšího, hlas se mu ale zlomil a v očích se mu zaleskly slzy.

"Ne, smůla. Pro mě to je jenom takový povyražení, nic to neznamená. Peníze jsem ti dal předem a myslím, že si rozhodně nemáš na co stěžovat."

Neodpověděl, dokonce odmítal mi znovu pohledět do tváře. Abych řekl pravdu, nedivím se mu. Na jeho místě bych udělal to samé. Musel se cítit fakt mizerně. Jako laciná děvka. Nic jiného pro mě ani nebyl. Mlčky se oblékl, vzal si všechny svoje věci a konečně odešel.

Nemohl jsem se dočkat, až se Niall konečně vrátí. Až se tak stane, výjimečně po něm nebudu vyžadovat sex, toho jsem si užil s Jamesem víc než dost. Poprvé za dlouhou dobu jsem toužil po troše něhy a, ačkoliv to slovo ze srdce nenávidím, i troše romantiky. Nejsem nemocný? 'Sakra, Louisi! Romantika je pro slaďoušky a to ty rozhodně nejsi!' napovídal mi můj vnitřní hlas, zatímco jsem uklízel poslední důkazy o přítomnosti někoho jiného.

"Ahoj Louisi, jsem tu!" ozval se z předsíně tolik známý Niallův hlas. Nadskočil jsem radostí, okamžitě jsem si ale uvědomil, že takové emoce se k někomu takovému, jako jsem já, ani trochu nehodí. Rozhodl jsem se tady zachovat vážnou tvář a s neutrálním výrazem se posadil na gauč v obýváku a čekal, až tam Niall dojde.

"Tak, jak šlo učení?" zeptal jsem se, když jsem za svými zády uslyšel jeho kroky.

"No, nic moc. Je toho fakt hodně a není lehký si to všechno zapamatovat." odpověděl nesměle a posadil se vedle mě na gauč. Něco ve mě hrklo. Veškeré představy o tom, že si po Niallově návratu od sexu na nějakou dobu odpočinu, se rázem rozplynuly jako ranní mlha nad právě se probouzející krajinou. Nemohl jsem si pomoct, krotit své vášně byl pro mne nadlidský úkol. Nechal jsem se zcela ovládnout svými pudy a nenasytě se na Nialla vrhnul.

Nevypadal překvapeně, ihned se mi poddal, přesně tak, jak se mi to líbí. Postupně jsem z něj vysvlékl všechno oblečení, přetočil jej na břicho a bez jakékoliv přípravy do něj tvrdě vniknul. Nebránil se, což mě ještě víc vyburcovalo. Rozpohyboval jsem se s takovým tempem, že jsem na chvíli přestal vnímat okolní svět. Zatemnilo se mi před očima a jediné, co jsem dokázal vnímat, byla silná slast doprovázená tichými vzlyky deroucími se z Niallových úst.

/Niall's POV/

Podle všeho jsem musel Louisovi chybět, když se na mě po mém návratu okamžitě vrhnul. Neměl jsem energii se bránit, tak jsem jen ležel a nechal jej dělat si s mým tělem, co se mu zlíbí. Rezignoval jsem takřka na všechno. Fyzická bolest  mi byla mnohem milejší než ta psychická, jež mi způsobil Harry. 

Vždycky jsem toužil po štěstí, čím více jsem se jej ale snažil dosáhnout, tím více se mi vzdalovalo. Začínal jsem věřit, že někteří lidé (jako třeba já), něčeho tak prostého a přesto velmi důležitého zkrátka nemají souzeno dosáhnout.

Poté, co Louis dosáhl vrcholu, oblékl se a beze slov odešel z místnosti, natáhl jsem na sebe alespoň své boxerky, jež ležely pohozené kousek od gauče (už jsem se někdy zmiňoval o tom, jak moc je Louis nepořádný?) a stoupl si před zrcadlo visící na přotější zdi. Připadal jsem si hrozně. Jako děvka, která si nezaslouží, aby vůči ní byly projevovány jakékoliv city. Jako úplné nic, které je na světě jen do počtu a nic doopravdy neznamená.

Prohrábl jsem si vlasy a pozornost zaměřil na své oči, stále ještě červené od pláče. Pod nimi se vyjímaly příšerně vypadající kruhy pod očima. Jak dlouho to celé vydržím, než se zhroutím? Věděl jsem, že oproti tomu, co prožíval a nejspíš i stále prožívá Harry je moje situace pouze slabý odvar. Tyto myšlenky mě ale neuklidňovaly. Každým momentem, co jsem přemýšlel nad Harrym, jsem se nanáviděl za to, že jsem s ním nezůstal a uposlechl jeho příkaz. Co když si znovu sáhne na život? 

"Nialle? Máš hlad?" zaslechl jsem Louise volajícího z kuchyně. Oblékl jsem si tričko a vydal se za ním, až v ten moment jsem si uvědomil, že jsem toho za celý den moc nesnědl, což se podepisovalo na mojí náladě i energii. 

Ačkoliv pocit lásky a bezpečí jsem ze strany Louise nepocítil, jedno se mu upřít nedá. Vařit umí skvěle a celkově mě dokázal, co se týče materiální stránky, zabezpečit dokonale. To byl jediný důvod, proč jsem od něj neodešel hned, jak vyšlo najevo, jak chladný a necitlivý ve skutečnosti je.

Na jídelním stole na mě čekaly mé oblíběné těstoviny s bazalkou a sušenými rajčaty. Věnoval jsem Louisovi vděčný pohled a pustil se do jídla. Připadal jsem si jako nějaké Louisovo domácí zvíře, pouze mě využívá na své osobní potřeby a krmí. Bez citu, bez lásky. Přesto jsem se na něj dokázal citově upnout takovým způsobem, který byl pro mě a hlavně pro moji plachou osobnost více než nezvyklý.

Harryho jsem miloval, ale jiným způsobem. Sám jsem si nebyl jistý svými city. Čím víc jsem nad celou věcí s Louisem a Harrym přemýšlel, tím víc skutečností jsem si uvědomoval, až jsem se do toho začínal zamotávat. Byl jsem jako nezbedné kotě hrající si s klubkem vlny, v mém případě se dvěma klubky. Do obou jsem se zamotal natolik, že jsem se nebyl schopen sám vyprostit.

Zatímco jsem za usilovného přemýšlení jedl, Louis se opíral o linku a pozoroval mě. Jeho pohled nebyl vůbec chladný. Vypadal potěšeně. Kdybych jej neznal, řekl bych, že mu záleží na tom, abych se cítil dobře.

Z ničeho nic zazvonil domovní zvonek. Louis sebou prudce trhl a rychlým, nervózním krokem odešel do předsíně. Klid, jenž do té doby panoval, se vytratil.

Sice jsem nikdy jsem nepatřil mezi typicky zvědavé jedince, i tak mi ale nebylo úplně lhostejné, co se děje. Dál jsem jedl pomalým, klidným tempem a snažil se nepřemýšlet nad mužským hlasem, který se společně s tím Louisovým linul z předsíně. Neslyšel jsem přesně, o čem se baví, jediné, co jsem postřehl, byl Louisův hlas, jenž nabyl hrubosti, a slabý hlásek plný zoufalství patřící onomu neznámému muži, nebo spíše chlapci. Louisův hlas postupně nabíral síly a měl značnou převahu. Náhle však utichl. Jediné, co šlo slyšet, byl tichý pláč.