The Weakness /Narry

19

/Harry's POV/

Od Niallova "útěku" od jeho bývalého přítele uběhl více než týden. Celou dobu mě ujišťoval, že odteď je jen a pouze můj, avšak to nezabránilo mému paranoidnímu myšlení ve vytváření nereálných, častokrát až přehnaně děsivých příběhů, jak by se situace, v níž jsme se nacházeli, mohla zvrtnout.

No jo, to bych nebyl já, kdybych neuvažoval o všem v tom nejhorším možném smyslu a neděsil tak sebe samotného, častokrát úplně zbytečně. Tentokrát jsem však nabyl pocitu, že to zbytečné není. Konečně jsem našel člověka, na němž mi záleželo a za nějž jsem byl ochoten položit i vlastní život. Čím déle jsem v hlavě probíral svoje teorie, tím mi byl onen vytoužený pocit štěstí vzdálený. Nejradši bych si o tom s Niallem v klidu promluvil, avšak obával jsem se, že mne bude považovat za paranoidního blázna. Ne, že bych jím nebyl, jen jsem netoužil po tom, abych tím Nialla zbytečně děsil.

"Skočím do obchodu. Lednice je skoro prázdná a minule jsi nakupoval ty." usmál se Niall nevinně a věnoval mi krátký polibek.

"Děláš si srandu?!" zatmnělo se mi před očima, "co když tě tam najde ten psychopat a vezme tě zpátky k sobě?!" zvýšil jsem hlas a vzápětí propukl v nekontrolovatelný pláč. Nikdy předtím jsem nepociťoval tolik emocí, už vůbec ne v jeden jediný okamžik. Věděl jsem, že bych měl Niallovi dopřát trochu prostoru, avšak strach o něj byl silnější. Schoulil jsem se na gauč, stočil se do klubíčka a nechal slzy proudit dolů po mém obličeji a smáčet tričko, jež jsem měl na sobě. Na zádech jsem ucítil Niallovy ruce, přičemž mi tělem proběhlo slabé brnění.

"Harry, klid. No tak, uklidni se. Dýchej. To bude dobrý." promluvil Niall klidně, nepřestával mě hladit po zádech, čímž mě uklidnil natolik, že jsem opustil svoji bezpečnou pozici a natočil se tak, abych viděl do jeho nádherně modrých očí, z nichž doslova křičely obavy a bolest.

"Víš co? Nakupovat můžeme chodit společně. Tentokrát bude nejlepší, když to odložíme, co ty na to?" pronesl Niall tichým hlasem, rukou mi otřel tváře od slz a ustaraně se posadil vedle mě.

/Niall's POV/

Když jsem utíkal od Louise, myslel jsem si, že jediná moje starost bude jeho pronásledování. To se ale zatím nedostavilo, což se nedá říci o Harryho nekontrokovatelných záchvatech úzkosti, jejichž spouštěčem může být naprosto cokoliv. I sebemenší drobnost může tohoto na první pohled silného člověka rozhodit natolik, že ztratí veškerou moc ovládat svoje emoce. Nemám mu to za zlé, vím, že za něco takového nemůže a sám má díky tomu život o dost těžší. Spíše se o něj bojím. Bojím se víc, než jsem ochoten přiznat sám sobě, natož o tom mluvit s Harrym.

Posadil jsem se na gauč vedle toho bezbranného klubíčka emocí a ve snaze jej uklidnit jsem obmotal své paže kolem jeho stále se třesoucího těla. Za dobu, kterou jsem u něj strávil, jsem podobných záchvatů zažil již několik a zjistil tak, že tyto stavy se dají nejlépe překonat ve společném objetí.

"V pořádku?" zašeptal jsem poté, co se přestal klepat. Přikývnul.

"Já... Vím, že je to pro tebe těžký a úplně bych pochopil, kdybys za mnou přišel s tím, že bude lepší se rozejít." 

Nevěřil jsem vlastním uším. Slova plynoucí z Harryho úst mě vyvedla z míry natolik, že tentokrát jsem byl já tím, komu se do očí nahrnuly slzy. Rychle jsem zamrkal, snažíce se vstřebat, co jsem právě uslyšel.

"Děláš si srandu? To nemůžeš myslet vážně!" vyjekl jsem a přitáhl si jej do polibku, abych mu dokázal, že jeho myšlenky, pochmurné jako pozdní zimní večery, se nesetkávají s realitou, tedy alespoň ne s tou mojí.

"Divím se, že jsi pořád tady. Já být na tvým místě, vzal bych na nohy na ramena hned, co bych zažil první můj záchvat. Věř mi, tak by to bylo pro tebe nejlepší." zavzlykal a já měl co dělat, abych k jeho vzlykům nepřipojil i ty svoje.

"Tak a dost," rázně jsem vstal, "půjdeme se projít do parku, abys přišel na jiný myšlenky, tohle už fakt není možný."

"Dobře, jak chceš, ale.."

"Žádný ale. Převlíkni se a jedeme." nenechal jsem jej vznést další z jeho námitek a okamžitě za to sám sebe v duchu pochválil.

***

Čerstvý vzduch Hyde Parku, všudepřítomná zeleň a překrásné vodní plochy byly ten pravý lék na nesnáze, s nimiž se Harry potýkal. Chvíli jsme hledali vhodné místo na sezení, kde bychom byli alespoň chvíli sami, ale to se, kvůli neutuchajícímu množství lidí proudícím takřka ze všech stran, zdálo být nemožné. Ruku v ruce jsme procházeli parkem a já se nemohl zbavit pocitu, že nás celou dobu někdo pozoruje.

Připadal jsem si jako v hodně špatné noční můře. Kdykoliv jsem se otočil, nikoho podezřelého jsem neviděl, přesto jsem věděl, že tu někde je. Jeho typický styl chůze bych poznal i v davu. Před Harrym jsem o svojí obavě raději mlčel, nechtěl jsem jej znovu vyděsit.

"Lásko?" zašeptal jsem a zastavil se.

"Copak? Děje se něco?"  podíval se na mě ustaraně a v ten moment nastal v mojí hlavě zlom doprovázený uvědoměním, že i přes všechny špatnosti, jež se mi staly, nesnáze, s nimiž jsem se v poslední době potýkal, mám vlastně velké štěstí. Nic jsem neříkal. Padl jsem mu kolem krku a užíval si každičkého okamžiku, kdy jsem blízko člověku, na němž mi záleží víc než na sobě samotném.

V životě je spousta okamžiků, kdy nevíte, co bude dál. Kdykoliv může nastat situace, jež vám převrátí život vzhůru nohama a až poté si uvědomíte, že chvíle s lidmi, na kterých vám záleží, jsou cennější než všechny hmotné věci. Proto jsem si každé vteřiny strávené v Harryho přítomnosti začal vážit víc než čehokoliv jiného.

Být v blízkosti někoho takového, jako je Harry, není jednoduché. Jeho povaha je komplikovanější než návod na postavení raketoplánu, změny nálad a následné uzavírání se do sebe vyžaduje pořádnou psychickou odolnost, avšak není nic lepšího, než pohled do jeho očí a vědomí, že tu jeden pro druhého budeme, ať se stane cokoliv.

"Nic se neděje. Jen chci, abys věděl, že tě miluju a na nikom mi nezáleželo tak jako na tobě." zašeptal jsem. To, co jsem řekl, překvapilo i mne samotného, není proto divu, že se v Harryho obličeji objevil překvapený výraz.

"To jsem rád. Taky tě miluju." zašeptal roztřeseným hlasem, podle čehož jsem poznal, že i on nemá daleko k slzám. Dovedl mě k nedaleké lavičce, na kterou jsme se oba posadili, opět vklouznul do mého objetí a já cítil, že tento moment nemůže být dokonalejší.

Že jsem se mýlil, jsem se přesvědčil poté, co jsem spatřil onu známou Adidas mikinu, jež mi připomněla bezbrannost a pocit méněcennosti, což ve mě nedokázal vzbudit nikdo jiný, než její majitel, který právě šel okolo nás. Stačil jediný pohled do jeho chladných očí a byl jsem znovu tím rozklepaným kloučkem, jehož ze mě tehdy udělal.