The Weakness /Narry

9.

  "Mně se snažilo pomoct už tolik lidí..." Dotknul jsem se prsty spánků ve snaze vyhnout se negativním myšlenkám, "pokaždé to dopadlo stejně. Neuspěšně."   

"Harry, já..." zašeptal nesměle,  "Já ti ale skutečně pomůžu, slibuju." pronesl tajemně, se skleslým výrazem přešel k posteli, na níž jsem celou dobu sklíčeně seděl, a sedl si na ni. Položil svoji ruku na tu moji a dlouze se mi zadíval do očí. Jeho chování mě překvapilo natolik, že jsem sebou prudce škubnul a svým pohledem zabloudil na čistě bílé nemocniční povlečení.

"Harry, já..." zašeptal nesměle, jeho hlava se začala nebezpečně přibližovat k té mojí. V mysli se mi odehrával vnitřní boj, jedna moje část toužila po polibku s Niallem, ta druhá jej silně odmítala a distancovala se od jakýcholiv citů.

Naše rty se dotkly a já nebyl schopný jediného pohybu. Měl jsem pocit, jako by všechno ve mě zamrzlo. Každičká buňka nacházející se v mém těle byla poblázněná jemnou chutí Niallových rtů. Chtělo se mi křičet. A to ne strachy či z čistého pobláznění. Chtělo se mi křičet z nenadálého pocitu štěstí, který mi způsobila již pouhá blonďáčkova blízkost. Pocit štěstí se ale vmžiku stal spínačem veškeré mé negativity, od které by mi nedokázala pomoct ani ta nejsilnější antidepresiva. Tímto způsobem jsem automaticky reagoval na všechnu radost, která mě v posledních několika letech potkala. Zvykl jsem si totiž na jedno zásadní pravidlo, se kterým jsem se setkal již několikrát, že každá chvilka štěstí je vykoupena dvojtou dávkou smutku a bolesti. Odtáhnul jsem se od něj a ukončil tak spojení našich rtů, po kterém jsem tak dlouho toužil.

"Měl bys jít a zapomenout na všechno, co se teď stalo." řekl jsem pevným hlasem, který zněl chladně a bez emocí. Opak byl pravdou, v sobě jsem potlačoval obrovské množství takových emocí, na které jsem nebyl dosud zvyklý. Vyplynutí této mojí citlivé stránky na povrch ve mě vzbudilo snahu uchovat si svoji slabost pro sebe a nedát na sobě nic znát.

"Dobře. Jak myslíš... Kdyby se něco změnilo, dej mi vědět." vyhrkl zklamaně. Znovu se mi podíval do očí, tentokrát zlomeně. Jeho výraz připomínal malé dítko v hračkářství, kterému bylo oznámeno, že si žádnou z vyhlédnutých hraček nemůže odnést domů.

Naposledy mi věnoval hluboký pohled z očí do očí, opatrným pohybem pohladil moji ruku, zvedl se a odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře, do očí se mi vhnaly slzy. Na takovou dávku emocí jsem nebyl přiravený a vlastně jsem ani nevěděl, kde se to ve mě bere. Schoval jsem si obličej do dlaní, v naději, že tím zastavím příval slané vody, jež mi kanula po tvářích. Marně.

/Niall's POV/

Zklamaně jsem za sebou zavřel dveře od Harryho nemocničního pokoje. Chtělo se mi brečet, ale snažil jsem se udělat vše proto, abych nedovolil těm otravným kapičkám opustit prostory mých očí, a to hlavně proto, že na chodbě na mě celou dobu čekal Harryho ošetřující lékař.

"Tak? Jak na vás reagoval?" zeptal se opatrně, podle mého výrazu již jistě dokázal poznat, že moje setkání s Harrym neproběhlo zrovna nejlépe.

"Ze začátku to bylo v pohodě, pak ale najednou přepnul a řekl mi, abych odešel." povzdechl jsem si.

"Víte, Harry trpí zvláštním typem bipolární poruchy, což je v kombinaci s jeho povahou a sklonem k depresím takřka vražedná kombinace." Jeho slova se mi zabodávala do do srdce jako ostrá břitva čerstvě nabroušeného nože.

"Je nějakej způsob, jak bych mu mohl pomoct?"

"Jistě. Buďte trpělivý. Harrymu na vás hodně záleží, troufám si říct, že jste jediný člověk, ke kterému chová nějaké city, což je u něj velmi neobvyklé. Snaží se nedávat svoje emoce najevo, jakmile se ale zmínil o vás, něco se v něm zlomilo. Máte na něj větší vliv, než si myslíte."

Po ledové sprše v podobě Harryho odmítnutí byly tyto informace to jediné, co mi dávalo alespoň trošku naděje. Věděl jsem, že musím Harrymu pomoct. Bylo mou povinností udělat vše, co je v mých silách.

Dny ubíhaly, Louis se mezitím vrátil ze služební cesty, celý nabitý pozitivní energií. Několik dní po svém návratu se choval jako vyměněný, jenže pak se probudila k životu jeho temná stránka. V průběhu několika dnů se vše vrátilo zpět do svých starých kolejí a sex plný násilí se opět stal každodenní záležitostí. Nic z toho, co se mnou Louis prováděl, mě však nebolelo tolik jako pomyšlení na Harryho a jeho psychické problémy, jež jej stáhly na samotné dno a málem připravily o život.

Těžko jsem nacházel dostatek odvahy na další návštěvu Harryho. Bál jsem se, že mu místo pomoci spíše přitížím. Prostřednictvím jeho psychiatra jsem mu poslal alespoň několik povzbudivých dopisů, ve kterých jsem mu slíbil, že se brzy uvidíme. Tušil jsem, že žádné naše setkání nedopadne úplně podle mých představ, což byl také důvod, proč jsem se k tomu odhodlával tak dlouhou dobu.

Přesně týden od našeho posledního setkání jsem znovu stál před dveřmi jeho nemocničního pokoje. Pocit úzkosti mě doslova sžíral zevnitř a já měl co dělat, abych se z nervozity nesesunul k zemi. Jediné stisknutí kliky ve mě vzbuzovalo rozporuplné emoce.

Po příchodu dovnitř jsem Harryho nenašel v posteli, ale u okna. Stál u něj a škvírami mezi roletami hleděl ven.

"Ahoj Nialle." promluvil chraplavým hlasem, který mi chyběl víc než cokoliv jiného.

"Ahoj Harry." vydechl jsem tiše. Nervozita, jež ovládala celé mé tělo, se mi projevila i v hlase.

"Nečekal jsem, že se tu ještě někdy ukážeš." Otočil se na mě, takže jsme stáli tváří v tvář, "pojď, sedni si." Rukou ukázal směrem k malému kulatému stolku se dvěma židlemi. Oba jsme se posadili a mnou projela další vlna nervozity.

"Je vážně skvělý, že jsi tu dneska, protože hned zítra ráno mě konečně pustí domů." Usmál se, v očích se mu zableskly jiskřičky naděje.

"To jsem rád." oplatil jsem mu úsměv, "Znamená to, že je to s tebou lepší?"

"Ano i ne. Každopádně se cítím dobře natolik, že se v blízké budoucnosti neplánuju pokoušet o sebevraždu, a to doktorům stačí na to, aby mě pustili." Mluvil s ledovým klidem a já si nebyl jistý, zda-li za to můžou léky na uklidnění, či snad síla vůle.

Zahleděl se mi do očí a tentokrát byl on tím, kdo toužil po doteku našich dlaní. Neuhnul jsem. Místo zbabělého odtáhnutí se jsem propletl své prsty s těmi jeho a nesměle se usmál. Náladovost, která se při mé poslední návštěvě projevila po několika minutách, se stále nedostavovala, což mě mile překvapilo. Přesto jsem se psychicky připravoval na všechny možné situace, co mohou nastat.

S opatrným usměvem na rtech jsme seděli, neschopni slova, užívaje si přítomnosti jeden druhého.

Příjemné ticho přetrvávalo i poté, co Harry překonal vzdálenost mezi námi a jemně mě políbil. Bál jsem se, co bude následovat, až přerušíme spojení našich rtů, proto jsem se odmítal jejich přítomnosti na těch mých jen tak vzdát.

Byli jsme jako ztracené dílky, jejichž spojením se skládačka opět stane jedním celkem. Obrovské rozdíly, jež mezi námi panovaly, vytvářely dokonalou harmonii.