Měsíční Svit

18. kapitola - Pouhý pohled

Dopoledne kolem jedenácté hodiny zaparkovalo před školou černé auto, z něhož vystoupila Ashley společně se svojí kamarádkou Kaitlyn.

"Vůbec se mi tam nechce," prohodila tmavovláska.

"Ale, to vydržíš, sedneš si vedle mě a všechno bude fajn, uvidíš," řekla Ashley a pohladila kamarádku po zádech. Když v tom obě zaslechly blížící se dunění ostrého motoru, trhly hlavou a podívaly se směrem k přijíždějící motorce, na které seděl Scott. Zaparkoval na svém oblíbeném místě, sundal si helmu a ohlédl se.

Kaitlyn se na Scotta podívala, nedokázala z něj spustit oči. Když si jí všiml, ihned sklopila oči a vydala se směrem ke škole. Ashley si povzdychla, podívala se na Scotta, pohnula rameny a odešla za Kaitlyn.

"Vážně se mu budeš takhle vyhýbat Kaitlyn? Tohle u Vás neznám, to nejste prostě vy," povzdychla si. Tmavovláska se otočila ke kamarádce a podívala se jí do očí.

"Já vím, ale musí pochopit, že to, co se stalo, nás prostě oba nějakým způsobem zasáhlo, ráda ho vidím, ale přesto jsem na něj pořád naštvaná."

"Dobře, ale slib mi, že to nebude trvat měsíc."

"Ne to ne," odpověděla Kaitlyn a usmála se na světlovlásku, poté se spolu vydaly do třídy a posadily se vedle sebe.

Po chvilce vstoupil do třídy Scott, narovnal si batoh na ramenu a podíval se na Kaitlyn, která seděla s Ashley, nemohla si ho během povídání se světlovláskou nevšimnout, snažil se pousmát, ale uhnula pohledem. Sklopil oči, a poté se zahleděl na Chrise a jeho bratry, jak sedí na stole, hlasitě se smějí a vyprávějí si historky, jen si zoufale povzdychl, zavrtěl hlavou a odešel si sednout do lavice, ve které seděl s Thomasem. Byla momentálně prázdná, jelikož jeho nejlepší kamarád nedorazil.

Položil si sešit s propiskou na stůl a jen hleděl před sebe na tmavovlásku a její dlouhé vlnité vlasy. Byly to sice pouhé dva dny, co s ní nepromluvil, přesto se ale cítil uvnitř najednou prázdný, ta dívka mu nehorázně chyběla, potřebovala její objetí, netušil, co má dělat, aby to všechno napravil, možná se zachoval jako hňup, ale byl důvod ke vzteku. Chris se mu nelíbil od samého začátku, věděl moc dobře, že se mu Kaitlyn líbí a on s tím nemohl nic dělat, Kaitlyn ho prostě brala jako dobrého kamaráda, nemohl jí v tom zabránit ...

O přestávce přišel Chris s Bradem za Kaitlyn a Ashley a začali se s nimi bez problému bavit. Scott seděl sám v lavici a jen upřeně hleděl na smějící se čtyřku, takhle daleko to přece nemělo zajít, kde jsou ty časy, kdy se spolu takhle všichni čtyři smáli? Přišlo mu, že za poslední dny se parta jaksi ztrácela a to díky Walkerům, začal mu znovu proudit vztek v těle. Kde je sakra Thomas? Otočil se vedle sebe na prázdnou židli, položil si ruku na čelo a povzdychl si, poté se prudce zvedl ze židle a prošel kolem čtyřky. Kaitlyn se přestala smát a ohlédla se po Scottovi, jak odchází ze třídy na chodbu.

"Omluvte mě, zajdu si pro něco do automatu," řekla Ashley, sebrala se a odešla od nich na chodbu, ohlédla se kolem sebe a odešla za Scottem, který stál u automatu, obě ruce měl o něj opřené a jen čekal, až se mu udělá káva.

"Scotte?" zaslechl, zvedl hlavu a podíval se na Ashley, která stála přímo vedle něj.

"Jak ti je?" zeptala se tiše, Scott odstoupil od automatu, jen zavrtěl hlavou a pohnul rameny.

"Nevím, je mi zvláštně, jak kdybychom najednou spolu nebyli, jako kdyby se naše parta najednou přetrhla, uvnitř mě to celkem dost bolí a mrzí." Ashley souhlasně přikývla, dala ruce křížem a podívala se na svého kamaráda, který sáhl po kávě.

"Taky je mi nějak zvláštně, každopádně nevíš, kde je Thomas?" zeptala se.

"Netuším, psal jsem mu zprávu, ale ještě neodepsal, doufám, že je v pořádku," řekl, napil se kávy a mezitím zandal peněženku do kapsy.

"Jo no, poslední dobou se mi zdá, že je takový jiný, podle mě ho něco trápí, jenže nevím co."

"Nepohádal se s rodiči?" zeptal se.

"To netuším, no zavolám mu." Scott přikývl.

"Já půjdu do třídy, když tak ho pozdravuj," sáhl jí na rameno a pousmál se.

"Určitě," přikývla s úsměvem a počkala, až Scott vstoupí do třídy, potom přešla k oknu a vytočila Thomasovo číslo, čekala nějakou chvíli, než to Thomas zvedl.

"No, ahoj Thomasi, chtěla jsem se jen zeptat, pročpak nejsi ve škole?" zeptala se opatrně, na druhé straně zaslechla, jak smrká a odkašlává si.

"Ahoj, omlouvám se, necítím se dobře, zlato, asi na mě něco leze," šeptl

"A nechtěl by si donést nějaké ovoce? Čaje? Nebo tak?" zkusila se zeptat.

"Myslím si, že nic nepotřebuju, ale děkuju."

"Lásko, není ti něco? Je všechno v pořádku?" zeptala se starostlivě.

"Všechno je v pohodě, nemusíš se bát." Ucítila, že se letmo a nepatrně usmál.

"Dobře a kdy se uvidíme?" zeptala se.

"To ještě nevím, možná celý týden nepůjdu do školy, uvidím, jak mi bude, můžeme si zavolat a psát zprávy, abych tě nenakazil."

"Jsem proti tobě očkovaná." Thomas se tiše zasmál a začal znovu smrkat.

"Vážně, jen jak mi bude lépe, ozvu se a můžeme někam vyrazit."

"Dobře, počítám s tebou, tak se měj a pořádně to vylež, pa," ukončila hovor, vložila mobil do kapsy a ohlédla se po chodbě, potom se otočila na patě a odešla do třídy ...

Kolem desáté večer byl ve sprše, nechal na sebe proudit teplou vodu, byl opřený o dlaždičky a se zavřenýma očima přemýšlel o všem možném, co se za poslední dny událo. Vjel si rukou do mokrých vlasů a otevřel oči, vypnul kohoutek a vylezl ze sprchy, osušil se do sucha a oblék se do volného trička a trenek. Přešel k zrcadlu a hleděl na sebe, jeho tvář byla zničená a oči opuchlé a unavené, nepoznával se, jak kdyby se do zrcadla díval na jinou osobu, nemohl uvěřit, že mohl klesnout tak hluboko. Vždycky bylo všechno skvělé a bez problému, nejradši by zůstal u toho, aby se dál hádal s rodiči, než aby začal žárlit, měl vztek, vzal několik peněz vlastním rodičům a zabíjel. Měl sto chutí praštit do zrcadla, ale udržel svůj hněv. Chtěl tohle všechno někomu říct, Scottovi, Ashley ... ale měl strach z toho, že na něj budou špatně hledět a nebudou ho brát takového, jaký byl doteď. Umyl si tvář studenou vodou a odešel na chodbu, když v tom zaslechl nepříjemné hlasy, různé šeptání, přibrzdění auta, praskající oheň a pronikavý dívčí křik.

"Ne, prosím ne." Vjel si rukou do vlasů a ohlédl se kolem sebe, neustále slyšel hlasy kolem a nedokázal je vypnout.

"Ne!" vykřikl, okamžitě vběhl do pokoje, zavřel za sebou dveře a opřel se o ně.

"Bože," šeptl, začal plakat a panikařit, ohlédl se po pokoji, protože slyšel další hlasy, znovu a hlasitěji vykřikl, přešel ke stolu a shodil z něj všechno na zem, potom silou praštil pěstí do zavřené skříně, otočil se k ní zády a posadil se na postel, lokty si opřel o kolena a rukama si vjel do vlasů. Hleděl na koberec a snažil se sám sebe uklidnit, tiše dýchal a zavíral oči ...

~ Sim