Měsíční Svit

23. kapitola

Foukal středně silný studený větřík, odfoukával od sebe všechno napadlé barevné listí, stromy mezi sebou tiše a nepatrně šustily, počasí bylo pochmurné a temné.

Byl sám na hřišti, dribloval si s míčem a dával za sebou několik skvělých košů, nečekal, že by nějaký dal, přece jenom se cítil jinak, ne jako dřív, kdy bylo všechno bez problému. Chytil míč do rukou a začal znovu driblovat, udělal pár otoček a hodil další koš, mezitím měl sluchátka v uších a poslouchal punkovou hudbu, jež ho nabíjela, aby se cítil alespoň na chvíli dobře a dělal to, co ho nejvíce baví, snažil se věnovat znovu svým koníčkům, ať jde o basketbal, běh, či jiné sporty, potřeboval nemyslet na ty zlé dny, které se mu přihodily.

Po chvilce se sebral, nechal míč na hřišti u rohu, klekl si, ruce dal před sebe a začal dělat kliky, mezitím velmi rychle dýchal, jeho srdce bilo napětím a činností, kterou právě prováděl, během toho poslouchal text a tiše si ho prozpěvoval, poté se zvedl zpátky na nohy, zakýval hlavou a napřímil se, protáhl si ruce a nohy, párkrát si vyskočil nad zemí a vyrazil z hřiště pryč. Běžel klidně a spokojeně, nikdy se necítil lépe, jako právě teď, tohle prostě potřeboval.

Když chtěl vyběhnout na druhou stranu, zastavil se uprostřed silnice, protože periferním viděním zahlédl auto, jenž se k němu velmi rychle blížilo, netušil, proč se zastavil, jen se zadíval na ty silná žlutá světla. V ten okamžik mu proběhlo hlavou několik krásných vzpomínek s Ashley, se svojí sestřičkou, Scottem i s Kaitlyn, jako kdyby se mu v pěti vteřinách shromáždil celý jeho život s lidmi, se kterými si je nejblíž. Zavřel oči a jen čekal na náraz, když v tom jen uslyšel prudké zabrzdění a pronikavé až nepříjemné troubení řidiče, pomalu otevřel oči a zadíval se na řidiče, který na něj začal nadávat.

"Co blbneš! Málem jsem tě přejel, idiote!" Zarazil se a ohlédl se zmateně kolem sebe, co to dělá? Chtěl se snad nechat přejet? Ano či ne? Možná by to vyřešilo všechno, co ho právě nejvíc uvnitř dusí a trápí, měl jen štěstí, že řidič včas zastavil.

"Sakra jsi blázen? Tak vypadni z té silnice ne?!" křičel na něj dál nechápající řidič. Znovu se ohlédl kolem sebe, lidé jen pokyvovali hlavou a hleděli na něj s udiveným výrazem ve tváři, nechápali, proč tam pořád stojí a nejde na chodník. Potom se podíval zpátky na řidiče.

"Omlouvám se," řekl jen, pohnul se a odešel na chodník, hodil přes hlavu kapuci, nechtěl, aby na něj lidé zírali jak na blázna. Možná jím byl? Sám neví, kdo právě je, raději se sebral, odešel zpátky na hřiště pro míč a vrátil se ke Scottovi.

Po chvilce zahlédl z dálky před domem Scotta, jak nasedává na svoji motorku, přiběhl k němu a začal velmi rychle sápat po dechu.

"Co to děláš? Si šel běhat?" usmál se Scott.

"To si piš," odpověděl a opřel si ruku o jeho motorku.

"Koukám, že si začal celkem sportovat, nestalo se něco?" zeptal se.

"Ne, tak nechci sedět jen u tebe doma, potřebuju jít na vzduch," odpověděl Thomas a otřel si čelo od potu.

"Kam to razíš?" zeptal se.

"Jedu do práce, mamka když tak navařila, je to v lednici, tak si to pak dej jo?"

"Jasně, děkuju moc, vážím si toho, co pro mě děláš," řekl Thomas.

"Prosím tě, to je samozřejmost, ty si za ta celá léta pro mě udělal hodně, držel si se mnou, když mi bylo nejhůř, vracím ti to takhle, teď potřebuješ mou pomocnou ruku," mrkl na něj.

"Dobře, ještě jednou děkuju, mám tě rád," řekl Thomas a objal svého dlouholetého přítele.

"Já tebe taky, tak teď běž, dej si cokoliv chceš, klidně si pusť playstation a zahraj si," usmál se Scott.