Mládí

Sen

Jessica ležela v nemocničním pokoji, připojená k přístrojům. Při nehodě se těžce uhodila do hlavy, což mělo za následek velkou ránu na čele a taky vážnou krevní sraženinu, která se ji utvořila v lebce. Už měla po zákroku, ale její stav byl vážný.

Bylo něco málo před půlnocí, když Amy konečně dorazila do nemocnice. Měla těžkou cestu. Po nádherném večeru s mladíkem, byl telefonát o Jessiciném stavu jako ledová sprcha.

„Ach Jessico..." vzdychla Amy, když ji uviděla ležet bezvládnou na posteli. Nevěděla, jak se má v takové situaci chovat. Přemýšlela, jestli má zůstat u její postele, dokud se nevzbudí, ale pak ji řekla sestřička, že pokud se vůbec Jessica probere, tak až za několik dní. Sundala si svůj jarní kabátek a posadila se na židli vedle postele. Jessica nesmí umřít... pomyslela si. Má toho ještě tolik před sebou. Když se tak dívala na obrazovku u Jessiciny postele, kde běžel její pulz, začala přemýšlet o smyslu života.

Jaký je vlastně smysl mého života? Jaký mám cíl...? Jasně, dodělat školu, najít si slušný job, který mě bude bavit, nejspíš se usadit, založit rodinu, žít šťastně, pokojně zestárnout. Celý život, jak si ho právě načrtla, ji proletěl před očima. A to je vážně všechno? Co má v životě opravdu cenu? Když tak rozjímala, najednou zjistila, že není šťastná. Škola ji nebavila a už vůbec nedělala šťastnou. Jasně, všichni ji říkali, že až dostuduje, najde si práci, která ji bude bavit... ale je to pravda? Její život se změnil na čekání na štěstí. Jako malá se těšila na to, až bude dospělá, ale po čase zjistila, že tu největší radost zažívala ve školce při stavbě pískových hradů. Teď to viděla až příliš jasně. Musí v životě něco změnit.

Podívala se na Jessicu. Ještě ráno byla plná života, vzdoru proti škole, zamilovanosti, humoru a teď tu leží v bezvědomí. Musí ve svém životě něco změnit, aby byla šťastná, dokud ještě může. Vzpomněla si na mladíka. Když ji vyprávěl o svém životě, o tom co dělá, připadal ji opravdu šťastný a ona najednou pocítila, jako by byl její život prázdný...

Stále se dívala na obrazovku, když se ji najednou zdálo, jako by čáry ukazující Jessicin pulz vystoupili z monitoru a začali někam směřovat. Vstala a vydala se za nimi. Otevřela dveře nemocničního pokoje a ocitla se v nádherné zahradě před obrovským domem. Na verandě uviděla šťastnou rodinku, která právě oslavovala narozeniny. „Ti vypadají šťastně..." V tom se obraz před ní změnil a ona uviděla obrovskou nekončící zeď a na ní tisíce lidí, kteří se sápali nahoru. Navzájem jeden druhého shazovali, bili se uprostřed zdi a dělali všechno proto, aby ostatní nebyli tak vysoko jako zrovna oni. Dole pod zdí byla velká cedule a na ní napsáno jen jedno slovo: ÚSPĚCH, a šipka nahoru ukazující na zeď. Najednou ji něco chytlo za nohu a ona se začala propadat. Zem pod ní se rozplynula a ona letěla volným pádem níž a níž. Dopadla na tvrdou zem, ale lidé kolem ní si ji nevšimli. Rozhlédla se kolem sebe. Byla v obrovském buddhistickém klášteře, kolem ní sedělo mnoho lidí a všichni odříkávali mantru. V místnosti kde byla, bylo spoustu dýmu, zřejmě od vonných tyčinek, které hořely u oltáře vepředu. Než stihla cokoliv udělat, prostor kolem ní se začal zase měnit. Ocitla se v přednáškovém sále. Uviděla svého profesora. Porozhlédla se po sále a uviděla sebe a Margaret, jak znuděně sedí a poslouchají. Viděla svojí dnešní přednášku. Uvědomila si, že všichni ti lidé, které viděla, něco v životě hledají. Hledají smysl, možná štěstí, lásku, klid, něco aby byli šťastní.

Najednou se probudila. Byla zase na židli vedle nemocničního lůžka. V momentě ji došlo, že to všechno byl jen sen. Náhle ale zpozorovala, co ji vzbudilo. Čáry na obrazovce přestaly kmitat a změnily se ve vodorovné čáry. Z přístroje se ozývalo nepříjemné pípání. V tom do pokoje vběhla sestřička a doktor.

„Odvezte ji ihned na sál, má zástavu. Musíme ji ihned připravit na resuscitaci."

Amy zděšená seděla uprostřed toho všeho, neschopná cokoliv udělat. Zrychlil se ji dech a v hlavě ji běžela jediná věta. Jessica nesmí umřít!

Konec 10. kapitoly.

Tak máme za sebou prvních deset kapitol. Nejdřív jsem měl v úmyslu popsat jenom jeden den, což znamená jen 10 kapitol, ale příběh se rozvinul trochu více, než jsem na začátku čekal. 

Těchto prvních deset kapitol bylo takových spíše experimentálních, kdy jsem si zkoušel různé metody, proto je každá kapitola trochu jiná. 

Každopádně určitě budu pokračovat, jenom si musím rozmyslet další průběh příběhu, takže je dost možné, že následujících pár týdnů nic nevyjde. Ale pokračování určitě bude! Takže pro ty, co čtou tento příběh, moc děkuji za vaši přízeň a trpělivost. Budu se těšit u dalších kapitol.

- JakubKo11 -