Mládí

Spoutání ďábla

Cítila se líp. Teď už nebyla tak rozčílená jako na začátku, když vešla do kostela. Ne snad, že by se něco vyřešilo, ale občas pomůže i to, když dáte volný průchod svým emocím. Povídala si s mladíkem už skoro půl hodiny. Ještě stále její hlava ležela na mladíkově rameni a vůbec ji nevadilo, že ho zná jen málo. Teď pro ní bylo důležité, že je tady, že mu může říct, co cítí a to, že jí poslouchá.

Do kostela vešel Jessicin otec. „Amy jsi tu?"

Amy se otočila a křikla na něho: „Dejte mi ještě minutku."

Napřímila se na lavici a zahleděla se do mladíkových očí. Říká se, že oči jsou okna do duše. V téhle chvíli si to oba uvědomili. Uslzené unavené modré oči Amy jakoby křičely z jejího nitra o pomoc. Mladíkovy oči byly naopak klidné a konejšivé. Zrcadlilo se v nich cosi nepopsatelného. Oči snílka, oči umělce, pomyslela si Amy.

„Děkuju..." špitla Amy.

„Však jsem skoro nic neudělal." řekl a objal ji.

„Uvidíme se ještě?"

„Ještě se uvidíme." řekla a odešla.

Mladík zůstal v kostele sám. Došel před oltář a zvedl ze země zpěvník, který tam Amy hodila ve svém výbuchu vzteku. Zahleděl se na obraz a sochy kolem něho. Sochy o kterých mluvila Amy, vypadaly opravdu hrozivě.

„Kdybyste místo hrůzy dali lidem radši naději a klid."

Mladík odešel. Sochy se usmály.

---

Mladík přišel domů. Obraz, který mu před pár dny Jack dovezl, už spokojeně visel na stěně v jeho obývacím pokoji, kde zároveň i spal a maloval. Měl radost, že viděl Amy a mohl ji aspoň trochu pomoct a doufal, že se z toho co nejdřív dostane. Podíval se na svůj mobil a našel tam zprávu od Michaela.

„Ahoj, našel jsem výborné místo pro náš plán. Spočítej svoje úspory! Myslím, že přišel čas to rozjet."

Mladík chvíli stál a nemohl uvěřit tomu, co právě přečetl. Na tenhle moment čekali už skoro celou věčnost. Už to skoro zabalili a zapomněli na to. Ale ne, jejich sen se splní! Věděl, že ano.

---

O 3 dny později.

Už to byl týden od smrti Jessicy. Její rodiče už odjeli z města a tak zůstala Amy v bytě sama. Byla to nepříjemná a zlověstná samota, na kterou nebyla Amy zvyklá. Pomalu se začala snažit o návrat do reality, ale Jessiciny věci v jejich společném pokoji ji jí neustále připomínaly.

Až dnes sesbírala svou veškerou odvahu a donesla do pokoje velikou krabici, do které se rozhodla dát její věci. Některé si už odvezli její rodiče, u jiných svolili, že si je může nechat ona, ale zbytek, což byla valná většina, tam zůstala jen tak ležet, podle toho jak je tam Jessica nechala.

Začala s jejím stolem. Její učení naházela na hromadu na postel. Dál našla knížku „Láska za časů cholery", o které usoudila, že ji nejspíš dostala jako dárek, protože něco takového by Jessica nikdy sama od sebe nečetla.

Jednu věc na Jessice vždycky nesnášela. Jessica byla na rozdíl od ní strašně nepořádná. Nechávala za sebou chaos v podobě poházených věcí, pokrčeného oblečení a neumytého nádobí. Chaos, ve kterém se ale překvapivě dokázala vždycky rychle zorientovat a většinou našla svůj hřeben dřív než Amy, která měla všechno vzorně uklizené a uspořádané.

A přesně tenhle chaos uviděla i teď když otevřela Jessicinu skříň. Dneska ale na ní ale tento nepořádek působil jinak. Nevzbuzoval v ní naštvanost, ale stesk. Otřela si slzu, která se ji vykutálela z oka a dala se rychle do práce. Musí to mít za sebou co nejdřív. Hodila do krabice další dvě knihy, starou sadu šmínků, pár cédéček, starou deku a skateboard, o kterém do teď nevěděla. Pak vyndala další kupu oblečení, tři čísla módního časopisu, láhev od pití se zbytkem tekutiny uvnitř, velký sešit, ze kterého se trousily papíry a dvoje zničených sluchátek. Naspod skříně objevila Jessiciny staré conversky, které milovala a poté, co se jí rozpadly, je odmítla vyhodit a nechala si je ve skříni. Vedle nich objevila menší krabici, kterou se zájmem vytáhla a otevřela.

Uvnitř krabice ležel deník, obalený ve žlutých deskách, černá krabička, zlatý řetízek, maličký plyšový medvídek a pár fotek. Začala si je prohlížet a na jedné objevila sebe spolu s Jessicou. Byla to fotka z prvního dne, stráveného v tomhle bytě. Amy držela v ruce šampaňské a nadšená Jessica držela klíče od nového bytu. Ta vzpomínka byla tak živá a bolest ze ztráty Jessicy tak čerstvá, že začala znovu brečet. Chvíli jen tak seděla, pak se ale zvedla a fotku si přilepila na zeď vedle velkého zrcadla.

Vrátila se ke krabici a otevřela deník, který v ní našla. Byl to Jessicin osobní deník. Zajímavé, pomyslela si. Nikdy nevěděla o tom, že by si Jessica vedla deník. Listovala deníkem, až se dostala k poslednímu zápisu. Napsala ho dva dny před tím dnem, kdy se stala ta nehoda.

„Ráda bych Davida představila Amy, doufám, že se jí bude líbit. V poslední době ji svým chováním vytáčím, ale fakt mě to mrzí. Chtěla bych, aby mě dokázala lépe pochopit, ale možná že i já málo chápu ji... Mám ji ráda, ale ona občas vidí jen to, jak nechodím do školy a dělám nepořádek. Ale já si chci ten život jenom užít... Chová se jak moje matka. Ale kdysi byla jiná..."

Amy deník zavřela, aniž by dočetla stránku. Nedokáže to. Je pravda, že měly s Jessicou v poslední době dost problémů. Ale i přesto ji měla ráda. „Doufám, že jsi to věděla Jessico." zašeptala. Znovu si vzpomněla na to ráno, kdy viděla Jessicu naposled před tím, než ležela v nemocnici. Byla plná života a elánu... Kdyby jen tušila, že to je naposled, co s ní mluví, řekla by ji něco pěknějšího. Tahle myšlenka ji začala užírat. Proč se jen pouštěla do toho uklízení? Je to těžší, než čekala.

S pocity stesku a naštvanosti, které se k ní opět vrátily, vzala do ruky černou krabičku, která ležela vedle deníku a otevřela ji. Uvnitř byl sáček a v něm pár barevných tabletek. Vzala jednu do ruky a četla nápis na její ploché straně „Ecstasy". Zalapala po dechu. Zrychlil se ji tep. Nedokázala od té věci odtrhnout zrak. Poprvé ve svém životě držela v ruce drogu. A poprvé v životě toužila utéct před bolestí a smutkem.

Konec 14. kapitoly.

Co podle vás Amy udělá? Dá si extázi nebo nad svým smutkem vyhraje?