Mládí

Dohoda

Na začátek, ještě než začnete číst, bych se chtěl omluvit, protože někteří z vás dali u minulé kapitoly najevo, že už by chtěli odpovědi a nějaké řešení. Omlouvám se proto, že tato kapitola je spíš opakem odpovědí a místo toho aby se věci vyřešili, začnou se ještě více zaplétat.

Neztrácejte ale naději, protože velké rozuzlení přijde jit brzy...

Přeji hezké čtení.

 -JakubKo11 -

„Juliet musí pryč!" konstatoval mladík a otřepal jiskry z cigarety.
"A to kompletně, nechci, aby tady pobíhala po našem projektu," dořekl.
„Jo, v tom máš pravdu."
Pinki se zahleděl provinile do země. Pak ho ale napadlo, jak by mohl aspoň trochu ulehčit svému svědomí. Donutí Juliet, aby odešla. Pomůže tak mladíkovi a konec konců i sám sobě.
„Víš co? Nech to na mě, postarám se o to, aby Juliet odjela."
„Opravdu? Zvládneš to?"
„To se spolehni," přitakal Pinki a pousmál se.
„Díky, opravdu moc mi tím ulehčíš."
„Věř mi, když říkám, že nemáš zač," řek Pinki a zamířil si to zpět do podniku.
Mladík odhodil dohořívající cigaretu a ještě dodal: „Hej Pinki, jsi fakt kámoš."

Když po pár minutách vešel mladík zpátky do Renesance, Michael a Jack na něho hleděli tázavými pohledy. Když už se chtěl Michael zeptat, co mělo celé to divadlo s Juliet znamenat, předběhl ho mladík:
„Hele žádné otázky dobře? Teď ne, když tak potom. Teď se pojďme soustředit na práci."
Jack pohledem zkontroloval Michaela, jestli nechce mladíkovi nějak oponovat, ale ten byl ticho.
„Takže, jak jsme na tom?"
„No, tak máme pódium a vlastně téměř veškerou elektroniku, kterou potřebujeme," řekl Jack.
„V těch krabicích, které došly ráno, jsou židle a stoly, plus barový pult. A barové stoličky, nám dovezou už složené, dneska večer," přidal se Michael.
„Co se týče zásobování, tak kámoš, který má na starost dovážení chlastu u mě, mi dal kontakt na společnost, která zásobuje kavárny, takže už je jen třeba zvolit, které zboží budeme a nebudeme odebírat. Mají tam asi tři sta druhů zákusků."
„Fajn takže z těch důležitých věcí nám zbývá dořešit logo s Lennym, smontovat nábytek, domluvit které zboží budeme odebírat a z Jackova obchodu dovézt malířské stojany a nějaké obrazy do galérie."
„No a z těch nedůležitých ještě asi tisíc blbostí," dokončil Pinki mladíkův výčet.
„Tak tedy," zavelel Michael, „Já s Jackem zajedeme pro ty stojany a obrazy, vy dva se zatím můžete dát do montování, přednostně ty Pinki, bys měl udělat všechno ohledně baru, protože v tom máš praxi. Až se vrátíme, vytvoříme společně jídelníček. Platí?"
„A co to logo?" zeptal se mladík.
„Jo, málem bych zapomněl. Lenny se tu stavit včera večer a nechal nám tu pár návrhů, pak se na ně koukneme."

---

O pár hodin později.

Mladík šel podvečerní ulicí a přemýšlel nad uplynulým dnem. Dneska se jim zase povedlo posunout Renesanci blíže k otevření. Když všechno půjde jak má, na konci týdne budou moct podnik slavnostně otevřít. Stačí už jen doladit pár věci, pomyslel si. Zítra přijde kapela, kterou navrhnul Pinki, na zkoušku. Pak ještě doladit logo, pár detailů uvnitř, nakoupit porcelán a můžou slavit.

Mladík došel až k paneláku od Amy. Uhladil si vlasy, zkontroloval čokoládu, kterou pro ni koupil a pak udělal pár hlubokých nádechů a výdechů. Vešel dovnitř a vyběhl schody k Amině bytu. Zaklepal. Chvíli se nic nedělo, ale pak někdo pohnul s klíčem v zámku. Dveře se otevřely, ale místo Amy, středně velké mladé ženy, před ním stál skoro dvoumetrový muž.
„Zdravím, potřebujete něco?"
Mladík překvapením strnul a nebyl schopný odpovědět.

---

Někdo zaťukal na dveře hotelového pokoje. Juliet se zvedla z křesla a šla otevřít. Ani v nejmenším netušila, že to bude právě Pinki, kdo klepal.

„Ahoj Pinki, čemu vděčím za tvojí návštěvu?" zeptala se a uvedla ho do pokoje.
„Juliet nechci chodit kolem horké kaše, takže to řeknu hned. Musíš odjet."
„Poslal tě místo sebe? To se mě tak bojí?"
„Ne, řekl jsem mu, že se o tebe postarám."
„Tak se starej. Ale já zůstávám, dokud ho nepřesvědčím."
„Nikdy ho nepřesvědčíš. Čekal bych, že to pochopíš. To jeho dnešní ranní chování mluvilo za vše."
Juliet chvíli mlčky seděla a pak spustila: „Pinki, Pinki, Pinki. Nepřipomíná ti to něco? Já a ty, tajná schůzka večer, problémy ve vztahu..."dořekla a spiklenecky po Pinkim mrkla. „Samozřejmě s tím rozdílem, že předtím jsem chtěla odejít a teď chci zůstat. Řekls mu o tom nakonec? O naší tajné schůzce před mým odchodem?"
„Juliet, prosím! Dlužím mu to, musíš prostě odejít."
„Takže neřekl," usmála se Juliet, „a co si myslíš, že by na to říkal? Kdyby se to náhodou dozvěděl? Já bych nebyla moc nadšená, kdyby mě můj kamarád nevaroval."
„Mlč! Můžeš za to ty!"
Teď už byla Juliet ve svém živlu. Zákeřný úsměv a malé plamínky v očích, které si chtějí hrát.
„Když nad tím tak uvažuju, myslíš, že by tě vyhodil z Renesance? Přece jen on se zná s Michaelem líp, než ty a Michael to vede. A určitě by byl na jeho straně."
„To by neudělal! A ty mu to neřekneš!" tuhle větu Pinki už skoro vykřikl. Díval se na ní pohledem, který by dokázal zabíjet a začal brunátnět v obličeji.
„Pinki, já ti nevím," řekla Juliet dlouze, „Když se nad tím tak zamyslím, tak teď nejsi v pozici, abys mi říkal, co mám nebo nemám dělat. Ale protože jsem hodná holka, která nechce ublížit starému kamarádovi, uděláme dohodu. Já si to naše maje tajemstvím nechám pro sebe a ty na oplátku za mojí laskavost zařídíš to, aby ho Amy nechala!" dokončila Juliet vítězně a spokojeně se opřela v křesle.
„Cože? Ty ses zbláznila. To nikdy neudělám!" řekl Pinki a naštvaně a vydal se ke dveřím.
„STŮJ!" křikla po něm Juliet.
„Přijdu na otevření Renesance, ať se vám to líbí nebo ne. A buď už ti dva nebudou spolu, nebo naše tajemství už nebude tajemstvím."
Pinki místo odpovědi odkráčel a znechuceně prásknul dveřmi.

Konec 22. Kapitoly.

-4...-