Mládí

Vše, jak má být 1

Mladík stál uprostřed baru a díval se na Pinkiho. Najednou, jako by se zastavil čas. Hlasy se zasekly uprostřed věty, číšníci zkameněli v našlápnutém kroku a dozněly poslední tóny hudby. Všechno se zastavilo.

---

„Miluju tě," špitl mladík jemně.
Juliet se otočila na polštáři, směrem k němu a políbila ho na tvář.

Byla noc a jediné světlo v pokoji vycházelo z obrazu, namalovaného fosforeskující barvou, který spolu namalovali mladík s Juliet.

Mladík nahmatal její ruku a jejich prsty se propletly.
Juliet si nervozně skousla ret, ale mladík si ve tmě ničeho nevšiml.
„Zlato?"
„Ano?"
„Můžeš mi prosím něco slíbit?" zeptala se Juliet prosebně.
„Cokoliv."
„Slib mi, že nikdy neztratíš tu svojí jiskru, která tě žene v životě dál, a která zapaluje oheň naděje v ostatních."
„Budu se snažit."

O pár hodin později.

Mladík otevřel oči. Naučeně hmátl rukou směrem k Juliet, ale místo ní nahmatal jen složenou pokrývku. Posadil se a porozhlédl se po pokoji. Nejspíš připravuje snídani, pomyslel si. Vstal a přešel do kuchyně.
„Juliet? Juliet?"
- Ticho -
Mladík vešel do koupelny. Chňapl po svém kartáčku, aby si vyčistil zuby, když v tom mu došlo, že tu něco nesedí. Kde je Julietin kartáček?
Zamračil se a vrátil se do pokoje. Otevřel dveře první skříně, té, která patřila Juliet.
- Prázdná - 
Mladíkovi se zrychlil dech.
Otevřel další.
- Prázdná - 
Bleskem přiběhl na chodbu a otevřel velkou skříň na bundy, kabáty a tašky. Její cestovní taška a velký ruksak byli pryč.

Juliet je pryč.

Mladíkovi se zatočila hlava a zrychlil se mu dech. Rychle došel do kuchyně a rukama se opřel o dřez. Sklonil hlavu a pustil kohoutek. Nechal proudy vody, aby mu nerušeně stékaly po tváři. Pak se svalil na židli za sebou. Podíval se na kuchyňský stůl a všiml si malého lístečku. Dychtivě ho popadl.

„Musím odejít. Snad mi to odpustíš. – Juliet."

Nechápavě si četl těch pár písmen stále a stále dokola. Jako by hlava nechtěla zpracovat smysl těchto slov, protože tušila, že pro srdce budou příliš bolestná.
Sevřením pěsti zmuchlal papírek se vzkazem. Z očí mu vytryskly slzy, které si začaly tvořit cestičky po jeho tváři. Rychle se ale spojily s malými krůpějemi vody, které ztékaly z jeho mokrých vlasů.

Po chvíli vstal a nasupeně přešel do jejich společné ložnice. Postavil se před jejich fosforeskující obraz, který spolu namalovali právě touhle barvou na znamení toho, že láska je jako světlo, které zahání tmu.
„Jak si to mohla udělat?" zakřičel.
Vší silou se rozmáchl proti obrazu. První ranou prorazil plátno. Druhou už narazil na stěnu pod ním. Prudkým pohybem ho sundal z držáku a mrštil jim přes celou místnost. Rám obrazu se zlomil, a když s ním mladík hodil podruhé, úplně ztratil tvar. Obraz dopadl na postel a mladík vedle něj.

---

Mladík rychle zahnal zpátky tuto starou vzpomínku a čas kolem něj se zase dal do pohybu. Díval se na Pinkiho vážným pohledem. Pak se ale očima vrátil zpátky k Juliet a chladně pronesl:
„Já vím."
„Počkej co? Jak jako, že to víš?"
„Vím, že si za Pinkim přišla pár dní před tím, než si mě opustila a řekla mu, že to chceš udělat."
Juliet odpověděla nechápavým výrazem. „A to ti jako nevadí?"
„Neříkám, že mi to nevadilo. Ale podcenila si sílu přátelství. Když si Pinkimu vyhrožovala, udělal to nejlepší, co mohl udělat. Přišel za mnou a řekl mi celou pravdu."
Mladík se odmlčel a usmál se na Pinkiho.
„Takže se tím nic nemění. A říkám to naposled, do Francie s tebou nejedu a nijak to nezměníš. Teď bych tě prosil, abys odsaď vypadla a nekazila nám pěkný večer."
„Prosím!" řekla zlomeně.
„Běž!" řekl mladík bez jakéhokoliv citu.
„Sbohem."

Pro pokračování přejdi na další kapitolu :)