Mládí

Každý má svůj čas

Mám jenom jednu zásadu; chodit vždycky přesně na čas. Starý, mladý, muž, žena, bohatý, chudý, krásný, či škaredý,... je to jedno. Až nastane tvůj čas, tak přijdu a věř mi, že si ho neprodloužíš ani o sekundu.

Mám hodně jmen, ale ve vaší kultuře mi říkají jednoduše smrt. Lidé mě kdysi uctívali, byla jsem pro ně božstvo a můj příchod brali vždy s respektem. Ale dnes? Dnes se bojíte... Prcháte přede mnou a snažíte se najít jakoukoliv cestu, jak se mi co nejdéle vyhýbat. Chápu, dělat to, co dělám já, není to nejlepší řemeslo, a asi byste mě nezvolili za pracovníka měsíce, ale někdo to dělat musí. A proto jsem tu já. Z povzdálí pozoruji zrnka písku, která padají ve vašich přesýpacích hodinách a v momentě, kdy dopadne poslední, si pro vás přijdu...

---

Amy stále bezmocně seděla v nemocničním pokoji, ze kterého před několika okamžiky odvezli Jessicu. V hlavě se ji ozývalo nepříjemné pípání, ale přístroj, kterému tento zvuk patřil, již utichl.

Mezitím se doktor a sestřičky na sále marně snažili oživit Jessicu.

„Nabít znovu na 200." křikl doktor a přiložil defibrilátor na její hruď. Přístroje vyslaly elektrický impulz, který projel Jessiciným tělem, ale její srdce zůstalo nehybné. Opakovali to znovu a znovu, ale výsledek byl vždy stejný. Nakonec doktor vzhlédl k jedné sestřičce a řekl: „Je konec. Zapište prosím čas úmrtí 23.4 2:27."

Doktor přišel opatrně k Amy. Když ho spatřila, vyskočila ze židle a s nadějí v očích na něj pohlédla. Doktor ji něžně chytl za ruku a smutným hlasem řekl: „Je mi to líto... Vaše kamarádka to nezvládla."

„Co? Cože?! Ne! To snad nemůže... Jessico..." vyjekla Amy, ale v polovině věty se ji hlas zlomil a ona propukla v pláč. Dopadla zpátky na nemocniční židli a vzlykala. Doktor ji nabídl kapesník a posadil se na židli vedle ní.

„Za celý tým bych vám chtěl projevit upřímnou soustrast. Mrzí mě to. Dělali jsme, co bylo v našich silách, ale nepovedlo se nám ji vrátit zpět."

Amy však jeho slova nevnímala. Rukama si zakrývala obličej, brečela a celé její tělo se třáslo.
„Jessica je mrtvá..." běželo ji hlavou.

---

Mladíka probudily paprsky slunce, které zářily oknem do pokoje. Vstal z postele a otevřel balkón. Venku byl nádherný den. Podíval se na hodiny a s údivem zjistil, že už je 13:17 odpoledne. Zapnul svoje staré rádio a dopotácel se do kuchyně. Otevřel ledničku a dlouhým pohledem si přeměřil její obsah: vajíčka, zbytek sýra, máslo, polovina mrkve, prošlý jogurt a olej.

„Pfůůů..." vydechl „Asi bych měl nakoupit."

Vyhodil prošlý jogurt a vytáhl vajíčka. Nohou zakopl dveře od ledničky a začal připravovat míchaná vajíčka. Zrovna začala hrát jeho oblíbená písnička a tak si začal trochu falešně broukat její melodii. Na chvíli odskočil od sporáku, aby si došel pro talíř, když náhle vletěl do kuchyně přes otevřený balkón motýl a usadil se na rukojeti pánve. Mladík v mžiku popadl svůj foťák, který ležel na stole a vyfotil ho. Motýl hned nato uletěl, ale mladík se mohl těšit z podařené fotografie. Vzal si snídani na balkón, kde rád jídával a pozoroval město v dáli. Odsuď, se zdálo malé a budilo dojem mírumilovného města.

Podíval se na svůj mobil, kde našel zprávu od Michaela.

„Nechal jsem ti tvůj obraz u Jacka, vyzvedni si ho tam. Večer něco plánujeme, jestli se chceš přidat, tak v 9 u Pinkiho."

Mladík se pousmál a dopřál si další sousto míchaných vajíček. Jack byl jejich přítel, který vlastnil jeden obchod s uměním ve městě. Mohl bych se tam dneska stavit a vybrat vhodný rám pro svůj obraz, přemýšlel. A s tím večerem a Michaelovou akcí ještě nevím. Jestli je sraz u Pinkiho(jejich oblíbený podnik), tak budou chtít určitě flámovat. Ale mohl bych zavolat Amy, jestli nemá zítra čas.

Vytočil její číslo a čekal. Když to asi po osmém zazvonění zvedla, začal mladík slovy: „Ahoj Amy, doufám, že tě teď moc neruším. Dostal jsem nápad, že bychom mohli zítra někam zajít. Máš čas?"

Ve sluchátku se ozval vzlyk. „Víš, promiň, ale teď se to nehodí." Zašeptala plačícím hlasem.

„Co se děje?" zeptal se mladík, ale odpověděl mu už jen tichý tón telefonu- zavěsila. Celkem ho to zarazilo. Co se ji asi tak mohlo stát, proběhla mu v mysli tahle otázka. Po krátkém přemýšlení vstal a odnes talíř do kuchyně.

Inu dobrá, tak tedy strávím večer s přáteli, když na zítřek nemám žádné plány. Hodin svůj batoh, který brával všude sebou, na postel a začal se převlékat.

---

Amy seděla doma. Už tu přijeli i Jessicini zdrcení rodiče. Amy a Jessicina matka seděly zamyšlené v obýváku, zatímco Jessicin otec něco vyřizoval s nemocnicí. Vyšlo najevo, že Jessica i David byli oba silně podnapilí a bouračka byla jejich chyba. Sjeli z cesty a po pár metrech narazili do stromu. Žel pro Jessicu, byla na tom podstatně hůř, nebyla ani připoutaná a tak byli její zranění vážnější. David sice taky pořád ležel v nemocnici v bezvědomí, ale jeho stav se zlepšoval.

Zavolal ji mladík, ale ona nevěděla, co říct. Byla neschopná cokoliv dělat a jenom se utápěla ve svých myšlenkách.

Konec 11. kapitoly.