Mládí

Minulost

Amy se s trhnutím probudila. Zmateně koukala kolem sebe a snažila se vzpomenout, co se včera večer stalo. V tom zděšením ztuhla. Rychle zkontrolovala, co má na sobě oblečené. „Pfůů" oddychla si úlevou. Byla celá oblečená a nevypadalo to, že s jejím oblečením někdo manipuloval. V její hlavě to začalo pomalu šrotovat. Takže nejspíš usnula v průběhu filmu a mladík ji odnesl do postele. A kde je teď? Vstala a prošla do obýváku. Sotva otevřela dveře, ucítila vůni míchaných vajíček, která se linula z kuchyně. Uviděla mladíka, který stál u plotny a připravoval snídani. Bylo tu všechno. Slanina, míchaná vajíčka, párky, tousty a na stole stály dvě kávy v kelímku, ze kterých se ještě kouřilo. 

Mladík ji zpozoroval a věnoval ji vřelý úsměv. „Dobré ráno."
„Ahoj," opětovala mu Amy pozdrav „Odkud se tu vzalo všechno to jídlo?"
„No chtěl jsem udělat něco k snídani, ale moc si tu toho neměla, tak jsem zašel pro pár blbostí."
To je trapas, pomyslela si Amy. „To si nemusel, ale opravdu děkuji moc a omlouvám se za ten včerejšek, že jsem tak nečekaně usnula."
„To je v pořádku, občas nudím i sám sebe natolik, že z toho usnu."
„Nenudil jsi mě, ale byla jsem celkem unavená a do toho ještě to víno... A taky děkuji, že jsi mě odnesl do postele."
„Tak na gauč bychom se dva nevlezli s já se ho vzdát nehodlal, tak co mi zbývalo?" řekl mladík s jemnou ironií v hlase a zasmál se. 

Amy se taky zasmála a sedla si ke stolu.
„Tak vyzkoušíme, cos ukuchtil" řekla Amy, zívla si a naložila si na talíř vajíčka se slaninou.
„No nečekej od toho nic světoborného, přece jen vařit neumím tak dobře jako kreslit."
„Náhodou je to lahoda!"
„Vyzkoušej i ty párky, ty jsou dnešní specialita. Vařené párky nalehko bez ničeho."
 Amy se zasmála a vidličkou ukradla půlku párku z mladíkova talíře. „No fůůůj, tomu ty říkáš specialita jo? Vařené párky nalehko bez ničeho chutnají úplně jinak, však to nic tam vůbec nejde cítit a máš to spíš na těžkou než nalehko."
„Jo tak slečně nechutná jo? Vařené párky nalehko bez ničeho pro ní nejsou dost dobrý." Tentokrát mladík ukradl slaninu z talíře od Amy. „Tak nejez, já to klidně dojím."
Amy přikryla svůj talíř svýma rukama a spustila: „To teda ne, to je moje jídlo!"
Mladík se zasmál a napil se kávy. „Takže mi teď dlužíš snídani."
„A co takhle třeba večeři? Večeři dneska?"
„Hm a co takhle večeři dneska u mě?"
„Dobře platí, ale dáme si pizzu."

---

Mladík spolu s Pinkim, Jackem a Michaelem doobjednávali poslední věci do jejich podniku a společně složili mini pódium, kde zapojili i mikrofony. Pinki zazpíval pár procítěných blues hitů, které ale v jeho podání zněly spíš jako dobré parodie.
„Pinki ještě tomu dej nějaký čas a budeš lepší než Amy," zašpásoval si mladík a hned nato se přidal i Michael: „Myslím, že bychom měli Pinkimu věnovat jeden den v týdnu, pro jeho blues hity. Něco jako Pinkiho bluesové čtvrtky v Renesanci. To mi zní jako dobře strávený čas."

V tom je vyrušilo zaklepání na dveře.
„Á to bude pizza pro mě a pro Amy na dnešní večeři pánové."
„Počkej, není to jen tak náhodou už třetí rande?" zeptal se Michael a mrkl na mladíka. „A když už jsme u toho, jak vůbec dopadl včerejšek?" Místo odpovědi po něm mladík hodil pokrčený papír a šel ke dveřím.

---

Mladík byl u Amy přesně v 17:30, jak byli domluvení. Rychle zkontroloval svůj vzhled ve skle vchodových dveří, upravil jsi vlasy a zazvonil. V ruce měl krabici s pizzou na večer a malou kytku pro Amy, kterou koupil cestou. Amy přišla v nádherné černé sukni s tmavě modrou halenkou. „Ahoj," řekla a letmo políbila mladíka na tvář.
„Ahoj, sluší ti to." řekl a podal ji kytku.
„Děkuji moc, je opravdu nádherná, to jsi nemusel."
„Ale to nestojí za řeč. Autobus nám ke mně jede za patnáct minut asi tři bloky odtud."
„Dobře, tak pojďme."

---

Zamilovaný pár se ruku v ruce nic netušící blížil k mladíkově paneláčku. Zdálo se, že je všechno v nejlepším pořádku, dobře se bavili, atmosféra byla skvělá, mladík v ruce držel pizzu, jako příslib dobré večeře. Všichni byli šťastní. Vstoupili do paneláku a vystoupili do třetího patra, kde byl mladíkův byt.
„Já už jsem tak hladová, měla jsem sto chutí sníst tu pizzu už v buse."
„Neboj, za chvíli si ji už," najednou se mladík zasekl v půlce věty, protože právě zašli za roh chodby u on uviděl něco zcela nečekaného. Před jeho bytem seděla na obrovském kufru mladá bruneta. Měla vlasy asi po ramena a na nich červený šátek. Její styl oblečení se až nápadně podobal stylu mladíka. Měla na nohách červené conversky, bílou košili vykasanou v rukávech a černé kalhoty.

„Juliet... Co tady děláš?"
Neznáma se na něho zahleděla, přičemž zcela ignorovala Amy. „Ráda tě zase vidím."
„Kdo to je?" zeptala se Amy.
„Amy tohle je Juliet, moje bývalá... kamarádka."
„Tak kamarádka?!" skočila mu do toho Juliet „Takhle říkáš každé, se kterou přes rok spíš?"
Mladík sklopil zrak. „No ehm. A Juliet tohle je Amy."
„Těší mě," řekla ale ani se na Amy nepodívala.
„Můžu na chvíli dál? Potřebuju s tebou mluvit."
„No víš Juliet" řekl váhavě „teď se to moc nehodí, chtěli jsme si dát večeři a"
V tom se mu Amy vysmekla z ruky. „Víš co? To je dobrý, dám si něco doma. Dobrou noc!" otočila se a rychlým krokem odcházela zpět chodbou.
„Ne Amy počkej!" zařval mladík, ale Amy už byla za rohem.
Naštvaně se podíval na Juliet. „Co to sakra děláš? Bože Juliet... Proč tu jsi a proč ses objevila právě teď?"
„Ale noták, taková nána?" podívala se na něj s tázavým úsměvem „To vážně? Však mi ještě poděkuješ, že odešla."
„Takhle o ní nemluv, mám ji rád."
„Tak pozveš mě dovnitř nebo ne?"
„Máš dvacet minut na to mi všechno vysvětlit, pak letíš."
„Dvacet? Zlato, kdysi nám stačilo patnáct..." řekla a mrkla na něho. Mladík na její poznámku nijak nereagoval a otevřel bytové dveře. 

Posadili se ke stolu a Juliet začala.
„To už je doba co?"
„Jo řekl bych, že něco přes rok. Proč si tenkrát jen tak odešla? Byli jsme spolu rok a půl, byli jsme šťastní a ty si ze dne na den odejdeš bez vysvětlení a jediné co po sobě necháš je vzkaz: „Promiň, ale musím odejít. Nefunguje to. Nehledej mě."? Víš, jak těžké to pro mě bylo?"
Nastala chvíle ticha. Z mladíkových očí sršely výčitky a otázky, na jejichž odpovědi čekal tak dlouho.
„Omlouvám se, ani nevíš, jak moc toho do teď lituju. Byli jsme šťastní snílci, co malovali a milovali. Odešla jsem, protože jsem byla hloupá a chtěla něco, co je jen přelud."
„A to bylo co?"
„Já vlastně ani nevím, ale prostě jsem to tehdy tak cítila, byli jsme oba moc mladí na tak usedlý styl života a já chtěla prostě něco víc."
„To je jako všechno? Odejdeš bez vysvětlení, po roce se vrátíš, zničíš mi rande a vše co mi k tomu řekneš je, že vlastně ani nevíš? Že jsi chtěla něco víc? To jsme snad mohli řešit spolu, nemuselas odcházet."
„Bylo to ode mě hnusné a já to vím, omlouvám se ti... I když vím, že omluva ti nepomůže ani nezmění to, co jsem udělala. Ale nepřišla jsem teď proto, abych ti vysvětlovala, proč jsem odešla."
„A proč jsi teda tu?"
„Zlato, vzpomínáš na náš sen? Že se odstěhujeme do Francie a budeme se živit uměním? Dva zamilovaní umělci spolu v hlavním centru umění. A proto tu jsem. Dostala jsem skvělou nabídku, pro dva. Mohli bychom spolu studovat umění v Paříži, na prestižní škole téměř zadarmo, protože jsem nám zařídila i práci. A o bydlení jsem se taky postarala. Může se nám splnit náš sen, to je přece to, co jsme vždy chtěli! Ptáš se mě, proč jsem přišla? Přišla jsem, protože chci, abys jel se mnou!"

Konec 19. kapitoly.