Mládí

Den D

Frankie, Marty a Jimmy vyšli z renesance a zamířili si to ke své černé dodávce. Jimmy otevřel zadní dveře a pečlivě dovnitř naskládal bubny, obě kytary, menší reprobednu, kabely a ostatní věci, které nesli. Frankie otevřel dveře na místě spolujezdce a sedl si, zatímco Marty se opřel o bok auta a Jimmy si sedl na obrubník. Všichni tři si spokojeně zapálili a chvíli jen tak potichu pokuřovali.

„Je to super, že nám to místo dali," prolomil ticho Jimmy.
„Jo to bezpochyby, konečně nás někdo bude platit za to, co nás baví," řekl Frankie a odplivl si do trávy.
„A taky ta zpěvačka, ta Amy... To je vážně kus."
„Jsem rád, žes to zmínil," zvýšil hlas Jimmy, „protože, to jak ses po ní díval a ty řečičky na konci, to musí přestat."
„Jaké řečičky prosímtě?"
„Dobře víš, o čem mluvím, Frankie. Tenhle kšeft nám nepokazíš. Ti lidé jsou skvělí a ta práce taky a já ji nehodlám ztratit jen kvůli tomu, že neudržíš svého ptáka na uzdě."
„Jak jako na uzdě, je snad moje věc, jak a s kým se bavím, ne?"
„Jimmy má pravdu," ozval se doteď tichý Marty, „necháš ji na pokoji. Všichni víme, že jsi náš casanova, ale od ní dáš ruce pryč."
„Ale notak hoši, to mi přece nemůžete udělat."
„Slyšels, ne?" řekl ostře Jimmy, odhodil špaček cigarety a nastoupil dovnitř.

---

Pinki seděl sám v Renesanci. Mladík odešel s Amy na večeři, poté odešel Jack a nakonec tu Pinkiho nechal i Michael. Pinki seděl a popíjel whisky. V celém podniku byla tma až na malé paprsky světla, které se prodíraly okolní tmou, z pódiového osvětlení, které nechal Pinki běžet, společně s pomalou hudbou.

Přemýšlel, co udělat s Juliet. Na malý moment si v hlavě pohrával s myšlenkou, že by přece jen mohl nějak rozdělit Amy a mladíka, obzvlášť ten nový kytarista by mu mohl pomoct. Rychle ale tuhle myšlenku zapudil. Něco takového by nebyl schopný udělat.

Usrkl malý doušek ze skleničky a obličej se mu na chvíli zkřivil do trpké grimasy. Rozhodl se. Nenechá se Juliet vydírat.

---

Mladík a Amy seděli spokojeně v restauraci. Zatímco Amy dojídala svého humra, mladík popíjel víno a rozplýval se při představě nadcházejících dnů.

„Nemůžu se dočkat pátku. Zítra jdeme rozlepovat letáky a pozvánky. A na konci týdne oslavujem."
Pak se naklonil směrem k ní a chytl ji za ruku. Z jeho očí prýskalo nadšení.
„Amy, ani nevíš, jak jsem rád, žes souhlasila a budeš zpívat."
Amy mu věnovala vřelý úsměv. „Ani nevíš, jak jsem ráda, žes mi dal tu možnost... A že jsem tě poznala."
Po chvilce ticha pokračovala se špetkou provokace: „Sice sis to na chvíli zkazil tou Juliet, ale touhle večeří sis to vyžehlil."
„Já vím," řekl, naklonil se k ní a políbil ji.

---

Juliet seděla v hotelovém pokoji a na svém laptopu projížděla stránky . Chvíli četla informace pro uchazeče o studium a pak laptop zaklapla a vzala do ruky mobil. Tak zoufale chtěla slyšet mladíka, chtěla slyšet, že ji odpouští, a že pojede s ní. Na displej napsala jeho telefonní číslo. Nervozně si skousla ret a stiskla obrázek zeleného telefonu, pro vytočení. Sotva ale uslyšela první prozvonění, zavěsila. Hodila mobil na postel a vrátila se ke svému laptopu.

---

O tři dny později.

Nadešel den D. Mladík, Pinki, Jack a Michael byli už od rána v Renesanci a zařizovali poslední drobnosti. Stoly, židle i bar byly připravené, v kuchyňce za barem byly všechny možné druhy zákusků a jiného občerstvení. Jack se pro dnešek ujal pozice hlavního barmana. Pinki kontroloval, jestli jede veškerá elektřina a připravoval pódium pro kapelu a Amy, kteří přijdou ve čtyři na zkoušku. Michael a mladík zametali, připravovali slavnostní ozdoby, a když šel mladík psát na výlohu ozdobným nápisem „Dnes slavnostně otevřeno od 19. hodin", piloval si Michael svůj slavnostní přednes.

Kolem čtvrté hodiny přijela k podniku černá dodávka kapely a chvíli po nich došla i Amy. Naposled si vyzkoušeli předem připravený seznam písniček a Pinki ještě doladil poslední detaily zvuku.

Nedlouho potom dorazil i Lenny a jeho dva kamarádi, kteří zalezli do kuchyně a začali aranžovat zákusky pro hosty. Mladík se spolu s Pinkim, Jackem a Michaelem oblékli do stejnokroje, červené košile s černým motýlkem a černé oblekové kalhoty.

Do sedmé večerní zbývalo už jen asi deset minut a na všech se začínala objevovat nervozita. Mladík seděl vedle Amy u baru a nervozně podupával nohou. Pinki do sebe obrátil skleničku vína a Amy držela trochu křečovitě mladíkovou ruku. Michael se podíval na své hodinky, a když zjistil, že je za pět minut sedm, vyšel na podium a podíval se na svých pár přátel.

„Tak je to tady. Okamžik, na který jsme čekali tak dlouho je tu. Ještě než, otevřeme a nalezou tady všichni hosté, bych vám chtěl říct, že jsem vděčný za to, že mám tak skvělé přátele ve svém životě jako jste vy a jsem rád, že se nám společně podařil zrealizovat tenhle ten sen."
Na chvíli se odmlčel a každému věnoval krátký pohled.
„No a teď už pojďme oslavovat!"

Velké hodiny za barem přeskočili na čas 19:00 a mladík otevřel dveře Renesance. Pinki, který seděl u malého stolku u zdi, odkud ovládal veškerý zvuk v podniku, pustil pomalou písničku a pomalu začali přicházet první hosté.

Kolem půl osmé už byl podnik téměř plný a tak dal Michael znamení Pinkimu, aby ztlumil světla i hudbu a rozsvítil světla nad pódiem. Hosté se utišili a poté vyšel na podium Michael a mladík.

„Chtěl bych vám všem popřát krásný večer," začal mladík, „Jsme opravdu moc rádi, že jste dnes večer přišli sem k nám, abychom mohli společně oslavit otevření tohoto podniku."
Mladík se odmlčel a slova se ujal Michael. „Takový první nápad, nebo myšlenka na vznik tohoto podniku přišla na svět asi před třemi lety. Tehdy to byl ale spíš jen takový malý sen do budoucna, o kterém jsme doufali, že by se jednou mohl stát skutečností. Postupem času však začal tento sen dostávat reálnou podobu, a když jsme asi před měsícem dostali nabídku na pronájem tohoto prostoru, věděli jsme, že to, co se jevilo na začátku jen jako malý sen pár mladíků, se stává skutečností."
„Nepojmenovali jsme tento podnik Renesance jenom proto, že jsme všichni umělci, ale také proto, že toto období znamenalo v dějinách návrat k umění, tehdy konkrétně návrat k antickému umění. Chceme, aby Renesance byla přístavem pro mladé umělce a dodávala jim naději, že i jejich sny se můžou stát skutečností."

Mezitím, co mladík s Michaelem na podiu mluvili, roznesl Jack spolu s ostatními na všechny stoly sklenice šampaňského.

„Nyní bych byl rád, abychom si všichni mohli připít na otevření tohoto nádherného podniku," řekl Michael a spolu s mladíkem zvedli na podiu své číše. Všichni hosté vstali a vzali si své sklenice.

„Tak tedy na Renesanci, ať lidem dodává naději, že jejich sny jsou reálné!" řekl a všichni se napili.

Pak Michael a mladík sešli z podia a jejich místo zaujala kapela. Jako první začali hrát kytarovou verzi písničky „The Scientist" od Coldplay.

Mladík uviděl, že vedle Pinkiho stojí Juliet a zapáleně s ním mluví. To snad ne, pomyslel si. Jak se opovažuje? Rázným krokem zamířil směrem k nim.
„Co tady děláš?"
„Ale právě jsem sdělovala tady Pinkimu, že nedodržel naší dohodu."
„Jakou dohodu?" podíval se mladík nechápavě na Pinkiho.
„Na tom teď nesejde. Každopádně můžeš tady svému věrnému kamarádovi poděkovat, že ti dal vědět o tom, že se tě chystám opustit, protože jsem mu to týden před mým odchodem řekla."

Konec 24. kapitoly.