Lovci

1.

Někde blízko mě zapraská větvička. Opět nejsem sama. Za poslední dva měsíce mě neustále něco provází na noční lovy do Temného lesa. Nelíbí se mi to. Kazí mé soustředění a plaší kořist. Už od konce zimy jsem o hladu. Přežívám pouze na nejvíce výživných kořínkách a lesních plodech. Potřebuji konečně něco ulovit, ale s tímto stvořením za zády už vzdávám veškeré své naděje. Možná budu muset dnešní lov vynechat. Nesmím riskovat. Já ne.

Tiše si lehám do mechu. Svým tělem tisknu jemné květy sněženek. Cítím ostrou cibulovou vůni, když se zapřu loktem a polámu pár křehkých stonků a listů. Očima prohledávám modravě temné stíny po mé pravici. Cítím tam pohyb a tichý dech. Alespoň ztišit by se to mohlo.

Na velký lov vycházím vždy, když lesem táhnou stáda mrvoňů, což je jednou za měsíc v jednu určitou hodinu. Jindy je nelze spatřit. To znamená, že ještě hodinu tu budu ležet a lov bude u konce. Další týden bez pořádného jídla.

Chvíle zamyšlení a přestávám se soustředit. Má mysl zakolísá na pochybných myšlenkách a mé tělo sebou nepokojně cukne. Vzduch protne praskot suché větvičky pode mnou. Prozradila jsem se. Můj vztek vyprovodí dusot kopyt prchajícího stáda. Jsou citliví a rychle prchají. Jako výsměch mi zakručí v břiše a rozbolí hlava. Jsem fyzicky i psychicky na dně.

Stočím se do klubíčka a polámu další sněženky kolem sebe. Usínám rychle. Do zmateného blouznění mě vyprovází mně již známá cibulová vůně.

×××

Budí mne teplé sluneční paprsky. Laskají mi zkřehlou kůži. Jsem mokrá, celé mé tělo je pokryto rosou. Je mi zima. Má mysl se vrací ke včerejšímu nezdařenému lovu. Věnuji smutný pohled rozdupané hlíně v místě, kde večer přebývalo stádo mrvoňů a pak se pomalinku škrábu na slabé nohy. Automaticky mne rozbolí hlava a žaludek. Se zatlýma zubama se vydávám na dlouhou cestu domů.

Ranní Temný les je jedno z nejkrásnějších věcí, co můžete v Leadrenu spatřit. Lačné prsty slunečních paprsků hltají temné stíny a spolu s tmavě modrou flórou vrhají odlesky zvláštních barev. Hmyz a létaví živočichové jsou nejaktivnější a vesele bzučí a šustí. Větší zvířata začínají svůj den a vydávají se, plni nově nabité energie, plnit své povinnosti. Chladný vzduch se pročistí a pásy mlhy se vysráží a dodají všudypřítomnou vlhkost a vláhu. Vše je krásnější, veselejší, stědřejší a les sám je nabitý čistou a svěží energií.

Po dvou mílích nesmyslného bloudění konečně narazím na vakokřeččí cestičku. Obyčejné oko by si žádného rozdílu nikdy nevšimlo, avšak já už jsem vycvičená a rozeznám jemně ustupující listy a větvičky v místech, kde se nejčastěji otírá strakatý kožíšek. Teď už se rozhodně neztratím. Vakokřeččí cestičky vedou vždy jen na dobrá místa.

Brzo se dostávám do oblasti volně přístupné pro všechny lidi a tak raději vyšplhám do koruny stromů a již známou cestou pokračuji ke svému Jezeru. Potkám pár elfů. Jsou to ženy, co chodí za svitu sluníčka na rozkvetlé květiny. Oblečení mám už suché. Tiše skáču a šplhám dál a dál.

V poledne se konečně začnu blížit k divoké a neprostupné části lesa, kam se žádné dvounohé bytosti nedostanou. Panuje zde příjemný klid a já se můžu tiše protáhnout mezi tmavě fialovými liánami do svého úkrytu. Do bezpečí. Domů.

Zkušenými pohyby odeženu párek nenasytných holoubátek, co se cpou na misce s plesnivým klíčícím zrním. Za hlasitého pleskotu křídel odletí vysoko do korun mého temnostromu. Ano, přesně tak - MÉHO temnostromu. I když mi žádným právem nenáleží svobodná vůle a život jakékoliv bytosti či živé věci, tento temnostrom mi je již dlouhých 10 let domovem. Já přijala jeho a on přijal mě. Tento mohutný čtyřicetimetrový strom má plochý půlměsícovitý kmen, který nabízí stejnou ochranu jako kdejaká jeskyně. Ba dokonce líp - není tu taková zima a vlhko.

Za tu dobu co tu žiju, jsem si celý strom hezky vybavila. Není to žádná sláva, to přiznávám, ale tolik potřebné bezpečí a útulnost mi dává. Na větvích jsou rozvěšené různé sušené byliny a plody, v provizorních nádobách z kůry schovaná trocha vody. Ve velkých prohlubních, které tu některé obří prastaré větve a kořeny mají, se dají pěstovat bylinky nebo třeba drobné lesní plody.

Tiše projdu podél stěny z lián, která chrání můj domov. I přesto že jsem poměrně malinká, musím se shýbnout pod závěsem kamínků visících na provizorních provázcích z trav. Kamínky jsem na větve mého temnostromu začala věšet jako malá. V krušných dobách jsem vždy věřila v sílu lesních duchů a malých lesních bůžků, kteří mě za malou oběť uchrání. Vím jak jsou hraví a vím, co jim schází ze všeho nejvíc - zábava. A tak jsem jim za každou radost nebo strast pověsila vždy nějaký ten kamínek jako poděkování nebo prosbu. Občas jsme si spolu i hráli a troufám si říct, že v dětském věku mi byli tak trochu i matkou a otcem. Každopádně je od té doby celý můj temnostrom ověšený tisícem různě velkých a barevných kamínků.

Pomalinku a opatrně se schoulím do klubíčka v nejzažší vykotlané části kmene. Mohla bych se napít a zaplnit tak trochu svůj žaludek, ale jsem tak vyčerpaná, že už jen tiše oddechuji a připravuji se na krátký odpočinek plný bolesti a blouznění. Ve skrčené poloze na sebe totiž rychle upozorní tři dlouhé jizvy na zádech. Uštědřil mi je před dvanácti dny zatoulaný panter. V té době už jsem byla dávno na pokraji svých sil, a tak jsem ráda, že jsem z boje vyvázla živá. Otázkou je, jak dlouho se na živu ještě udržím. Na záda si nedosáhnu a nemůžu si tak zřejmě rozšklebené a mokvající rány ošetřit. K tomu přidejte bolavý žaludek a tupé neustávající dunění v hlavě.

Věděla jsem, že mě jednoho dne divočina zastihne nepřipravenou a já teď můžu jedině děkovat svým bůžkům a duchům, že mi darovali těch deset krásných let prožitých tady. Přesto mě v břiše popichují malé jehličky strachu a nedůvěry. Přece jenom jsem mohla udělat víc. Mohla jsem si dát dýku blíž k tělu. Nemusela jsem spát, když panter procházel. Mohla jsem si před deseti lety najít lepší úkryt, lepší domov. Mohla jsem uprosit své magické kamarády, své přátele, aby mi pomohli. Mohla jsem zabít to prokleté stvoření co mě pronásleduje, dokud to šlo. Mohla a nemusela jsem toho udělat spousty. Teď už je však pozdě.

Mé chmurné myšlenky přeruší temná náruč spánku a má mysl tiše odplouvá daleko do říše snů.