Lovci

2.

Probouzím se do dalšího rána. Zřejmě jsem prospala celý den. Opatrně se protáhnu a upravím svůj strohý oděv. Jelikož je Temný les takový druhý prales, je tu dusno a vedro, nepotřebuji toho na sobě moc. Stačí mi jenom krátké kožené minikraťasy a kožený pás přes prsa. Proč ta kůže? Za prvé - je nehorázně pohodlná a měkká, za druhé - je fajn si ulovit vlastní oblečení, no ne? Kolem lián se protáhnu ven a jdu pár kroků vyšlapanou pěšinkou ke břehu Jezera. Po jeho černé zrcadlové hladině se líně válí pár cárů namodralé mlhy. V ostrém odlesku hladiny spatřím svůj odraz a odevzdaně si sedám, nohy spouštím do chladivé vody.

Na druhý pokus si rozpouštím dlouhé rudé vlasy a třesoucími se prsty pokládám dřevěnou sponu vedle sebe. Lokny spadají až na zem. Jemně se otírají o nehojící se rány na mých zádech. Jemným pohybem si přesunu vlasy na své rameno, pryč ze zad.

V dlaních mi zůstává rudý chomáč. Jsem tak vychrtlá, že už mi i vypadávají vlasy. Smutně si postesknu nad svou tehdejší krásou. Zelenomodré oči se mi nyní nemocně lesknou a kosti zpod svalů vylézají kde to jen jde. Za tu trochu masa, co mi ještě zbyla, jsem vděčná jen okolním jahodám a troše bylinek. Chřadnu v největším rozkvětu. Sama nevím čím to je. Připadám si jako růže napadená parazitem...

...parazitem. Kdyby se tu na konci zimy, kdy je potřeba nejvíce lovu, neobjevilo to stvoření! Nejraději bych teď praštila plnou silou do země, ale jsem příliš slabá. Zmůžu se jenom na pevné sevření víček. Vztek nahradí bolest. Pár slaných slz mi sklouzne po tváři. Ale ne...pláč mi automaticky přivolává špatné vzpomínky. Vzpomínky na to, jak vše začalo. Proč jsem tady. Proč sama. Proč nehledaná. Proč ztracená.

Do dvou dnů bez pořádného jídla zemřu. Vím to. Cítím to. Celou zimu přežívám, a ačkoliv je má výdrž neskutečná, toto skolí nakonec i mne. Přesto jsem ráda. Jsem ráda, že mne tehdy strach zahnal právě do tohoto lesa. Jsem doma.

Nikdy bych neřekla, že já umřu zrovna na vysílení a hlad. O život mi šlo hlavně při lovu, při bojích, při zápasech na život a na smrt. Je to ironie.

Myšlenky mě zavedli tak hluboko do mého nitra, že jsem si nevšimla cizí přítomnosti. Na klid svého místa jsem si natolik zvykla, že už i polevuji ve své ostražitosti a nechávám se unášet depkařením. Mám chuť si dát hezky přes držku.

Slyším tiché oddechování a teplo nějakého těla. Čekala jsem na tento den. Věděla jsem, že jednoho dne si to stvoření najde cestu až ke mě domů. Jsem ráda. Nakonec tedy neumřu slabostí, ale v boji. Tak to má být.

Zhluboka se nadechnu a s vyrovnaným úsměvem otevírám oči. Chci to spatřit... Nemyslela jsem si, že to někdy řeknu, ale je to pravda - nyní jsem připravená na smrt. CHCI zemřít. A chci, aby to udělalo ono...