Lovci

7.

     Tak, teď jsem mrtvá. Mohla jsem umřít důstojněji, ale byl prostě lepší. Jestli se s ním v příštím životě někdy potkám, přísahám, že ho zabiju. Moment...já přemýšlím? Má mysl si najednou uvědomí ležící tělo. MÉ ležící tělo. V zádech cítím bolest, buší mi v hlavě a ústa mám vyprahlá. Rychle otevřu oči. Chvíli vidím rozmazaně, musím si zvykat na přítmí v nějaké malé místnosti. Ležím na břiše, a tak se pokusím přetočit na záda. S obrovským úsilím se pomalu přetočím a nakonec se spokojeně dívám do stropu. Bolest v zádech začíná být k nevydržení. 

     Rychle si místnost prohlídnu. Není to žádný domeček ani můj temnostrom, je to jeskyně. Hlína na zemi je ušlapaná a často ji hyzdí fleky zaschlé krve. Naproti mě prosvítá skrz dlouhé břečťanové šlahouny trocha světla - vchod. V různých výklencích a skulinkách jsou poschovávané nějaké nádobky, lahvičky, kusy kořenů, zaschlé kytice bylinek a obvazy. Já ležím na hrubé látce na zemi u stěny. Jsem přikrytá dalším kusem látky. 

     Pomalinku se zkusím posadit. Chytnu se pár výklenků ve stěně a pomocí rukou se vytáhnu. Pulzující bolest v zádech mě donutí tiše zasténat. Hned na to se ozve můj žaludek. Sakra, kde to jsem? Začínám nový život? Nebo jsem to pořád já? Pohledem sjedu své tělo. Jsem pořád stejně vyhublá a na sobě mám stejné oblečení.

     "Nevím jak dlouho to bude trvat. Je podvyživená. A ty rány na zádech...cos jí to udělal? Měl ses držet trochu zpátky, když má nastoupit hned na první zápasy. Promiň, že to říkám, ale jsi idiot..." slyším blížící se ženský hlas a kroky. 

     "Za ty šrámy si může sama, nemá být blbá. Navíc potřebuju ošetřit, ta svině malá mě hezky škrábla" následuje jej mužský naštvaný hlas. Je mi trochu povědomý. U břečťanového převisu spatřím dvě siluety, jak se zastavili. 

     "Fajn, ale jenom tě ošetřím. Ji necháš hezky na pokoji. Upřímně, je mi jí líto. Takovýho idiota si nezasloužila" s těmito slovy vejdou oba dovnitř. Ta žena, aniž by mi věnovala jediný pohled, se začne hrabat v nějakých obvazech a lahvičkách u okraje jeskyně. Má na sobě tmavě hnědé kožené oblečení, huňatý kožich a pár zbraní. Působí celkem hrozivě. Přes hlavu má přehozenou šedou chlupatou kapuci. Z pod ní jí vykukuje pár blonďatých pramínků. Je oblečená do zimy. On vejde hned v závěsu za ní. Oba dva ztuhneme, když se naše pohledy setkají. Vystrašeně na něj zírám. Je to on. Ten, co mě zabil. Lovec. Bez deky, která mi spadla, když jsem se snažila posadit, mi začíná být hrozná zima. Proto nevím, jestli se klepu zimou, nebo strachem z jeho pohledu. Mračí se na mě.

     "Tak to ukaž ty jeden hrdino. Co ti udělala? Škrábla tě na tu tvoji krásnou tvářičku nebo co?" žena se na něj otočí s nějakou lahvičkou v ruce a jedním obvazem. On nereaguje a dívá se na mě. Jakoby ji neslyšel. To ji donutí podívat se směrem, kam se kouká. Když mě spatří začne sprostě nadávat a jde ke mě.

"Dohajzlu, mělo mi dojít že se brzo probere. Teďka jí nedáš pokoj, co? Nenene, stůj hezky tam, kde jsi. Musím se nejdřív podívat, co jí je." s těmito slovy si vedle mě dřepne. Její blízkost mne donutí se na ni podívat. Mám strach, co mi chce udělat? Když ke mě natahuje ruku, namáčknu se na stěnu, abych bylo co nejdál od ní. Zřejmě ji to trochu znepokojí. Třesu se čím dál tím víc.

     "Klid holka. Jen se na tebe chci podívat. Nic ti neudělám. Já ti na rozdíl od něho ublížit nechci..." snaží se mě uchlácholit. Ne. Já na sebe sahat nenechám. Rychle a co nejmíň bolestivěji se pokusím dostat od ní co nejdál. Zacouvám dál do jeskyně a z útočného podřepu ji ostražitě sleduji. Snažím se nevnímat tupou bolest, která mnou rázem začne prostupovat. Je jako ostří nenabroušeného nože. "Kde že jsi jí to chytil? Asi je trochu retard..." poznamená ta holka, zasměje se a vstane. S nechápavým výrazem mě sleduje.

     "Není zvyklá na lidi. Je jako divoké zvíře. Ani lidské řeči nerozumí. Budu si ji muset trochu převychovat" promluví on. 

     "Co mám jako teďka dělat? Mám ji chytit a přivázat nebo co?" žena roztržitě rozhodí rukama a nechápavě se podívá na něho.

     "Ne, ty to nedělej. Je nebezpečná. Vidíš tu ránu na břiše? To mi udělala ona. A byla přesně v takovémto stavu..." s těmito slovy se ke mě začne pomalu přibližovat. Cítím, jak se mi zorničky zužují strachem, ale necouvám. Nebudu couvat, nebudu před ním dál utíkat. Jestli to půjde, zraním ho znovu! 

     "Hej! Pískle! Postřeh!" zakřičí na mě ta žena a já sebou trhnu. Podívám se na ni. Co po mě chce? A to byla chyba. Potřebovali jen odlákat mou pozornost. Mezitím se totiž on na mě vrhnul a já nestačila uskočit. Teď mě drží v náruči a nemůžu se hýbat - jak jeho pevným stiskem, tak bolestí. Pevně zavřu oči a zaryju prsty do nějaké látky.

     "Mmm...šikovnej, drž ji pevně. Dám ji něco na uspání a pak do ní budeme muset narvat i nějakou výživu. Je to chodící kostra. I s mojí šikovností ji ale budeš mít k dispozici až tak za týden. Dřív ti umře." cítím na sobě jemné dotyky té ženy.

     "Je to můj úlovek, budu si s ní dělat co chci. Zítra večer nastoupí do arény, ať chce nebo ne" řekne rázně Lovec a já ucítím hořkou chuť na jazyku. Něco do mě dávají! Nemůžu se moc bránit. Nemám sílu.

     "Jsi debil, umře ti tam. To ti to za to stojí?" nenechá na sebe čekat blondýna se svojí odpovědí.

     Lovec na to nijak nezareaguje, jenom zavrčí "Dělej, bolí mě to břicho. Ztratil jsem dost krve."

     "Kreténe" mumlá si pro sebe ta žena. "Alespoň už ji pusť, potřebuje ležet..." její slova se mi začnou vzdalovat.

     "Ne, je moje..." poslední co slyším, je ta pořád se opakující věta z úst Lovce.