Lovci

4.

Cvak. Melancholický chod myšlenek se mi ve vteřině přepne na nelítostného lovce. Nehodlám ho šetřit. Doufám, že ho zničím alespoň natolik, abych pomstila všechny oběti, které mučil a zabil. Lidé totiž nejsou jiní.

Ostražitě si musím zhodnotit situaci. Za sebou mám místa na tři malé úhybné kroky, dál je břeh Jezera. Od něj mě drží takových sedm normálně velkých kroků. Mé zbraně? Jsem pouze ve dvou kouscích kůže, zbytek věcí mám u stromu. Poslední zbraň, dřevěná spona, nyní leží dobrých deset metrů ode mě. A když se podívám na něj? Je doslova oběšen zbraněmi. Dokonce ani některé neznám a neumím pojmenovat a vsadím se, že má ještě pěknou dávku schovanou pod oblečením....pod oblečením? To je ono! Ve výstřihu mám malou provizorní jehlu! Použila jsem ji doposud snad jen dvakrát a to mi šlo opravdu o krk. Teď mi pomůže napotřetí. Kouzelně natřikrát zasáhne svůj cíl, má jehla, mé žihadlo. Doufám, že toho příživníka vezmu s sebou do hrobu, ale nejsem si jistá svou silou.

Za tu dobu, co přemýšlím, se přiblížil na pět kroků. Teď nebo nikdy. Zuřivě zaprskám jako kočka a dvěma dlouhými panteřími skoky překonám naši vzdálenost. V jeho očích spatřím nejistotu, neví co ode mě čekat. Výborně. V druhém doskoku se skulím do klubíčka a vytvořím tak velkou kouli podrážející překvapenému bojovníkovi nohy. Překvápko, blbče! Samozřejmě že to nečekal a svalí se na zem. Rychle chce vstát, ale stihne se jen překulit na záda, dál ho nepustím. S nově nabitou jistotou a energií jsem opět mrštnější a rychlejší než on, je to má jediná zbraň a já se jí nevzdám. Zaryju prsty do trávy abych zastavila setrvačnost se kterou jsem mu podrazila nohy a odrážím se přímo na něj. Normálně by mu má váha nijak neublížila, ale ve spojení se sílou odrazu ho tvrdě přitiskne k zemi. Skoro si troufám říct, že se do měkké půdy i trochu zabořil. Super, leží pode mnou hezky na lopatkách, mám ho v hrsti.

Čistým rychlým pohybem vytáhnu jehlu z výstřihu a napřáhnu se, abych měla větší sílu a zabila ho rychle. Ať netrpí. Jenomže jsem podcenila lidský bojový trénink. Já sama blokovat neumím a ani jsem to nikdy umět nepotřebovala. Se zvířaty se moc do blízkého styku nedostanete, ale lidské bojovníky tomu učili vždy od malička. Takže celou dobu měl vlastně možnost volného pohybu a i přes to, že měl jen malilinkatou chvíli, tvrdě mou ruku odrazil a přetočil se nade mě. Nyní jsem na lopatkách já. Na nic nečeká, chytí obě má zápěstí a pevně mi je drží nad hlavou. Nohama mě ještě stihne zablokovat. Bolí to. Mrskám sebou jako had, ale je to jenom horší a horší. Bolest mě donutí podívat se do jeho očí. Jeho pohled je plný něčeho...něčeho, čemu nerozumím. Vše podtrhuje jeho jemný úsměv. Jako by ke mě přímo promlouval. Říká mi snad 'Teď umřeš?'